Agentura ochrany přírody a krajiny České repubtrky www.nature.cz
Česká informační agentura životního prostředí (CENIA) www.cenia.cz
Česká geologická služba www.geology.cz
Česká inspekce životního prostředí www.cizp.cz
Český hydrometeorologický ústav portal.chmi.cz
Správa jeskyní České repubtrky www.jeskynecr.cz
Správa Krkonošského národního parku www.krnap.cz
Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava www.npsumava.cz
Správa Národního parku České Švýcarsko www.npcs.cz
Správa Národního parku Podyjí www.nppodyji.cz
Státní fond životního prostředí České repubtrky www.sfzp.cz
Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka www.vuv.cz
Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. www.vukoz.cz

Karsologické členění / K11287

Český kras

Náleží do karsologické soustavy 100 Českomoravská krasová a pseudokrasová území, karsologického celku 110 Krasová a pseudokrasová území západních a středních Čech, karsologické jednotky 112 Krasová a pseudokrasová území barrandienské jednotky.

Český kras je plošně nejrozsáhlejším krasovým územím České republiky. Krasovějící horniny zde vystupují na povrch v několika nesouvislých územích, tvořících pruh 32 km dlouhý a do 8 km široký, zhruba mezi Prahou a Zdicemi. Celková plocha výskytu vápenců, ať již vychází na povrch, nebo leží v hloubce, činí přibližně 140 km2. Celá krasová oblast Českého krasu má rozlohu cca 240 km2. Jádro Českého krasu je vyhlášeno Chráněnou krajinnou oblastí Český kras s řadou zvláště chráněných území – zejména národních přírodních památek a národních přírodních rezervací.

Geografie a geomorfologie

Z geomorfologického hlediska leží Český kras v Brdské podsoustavě Poberounské soustavy a přísluší dvěma odlišným jednotkám. Jeho severovýchodní část, zhruba od linie Loděnice – Karlštejn na severovýchod, přísluší Třebotovské plošině, části Pražské plošiny. Jihozápadní část tvoří Karlštejnská vrchovina, součást Hořovické pahorkatiny. Morfologický přechod z plošiny do vrchoviny je plynulý. Na jihovýchodě Český kras omezuje Hořovická brázda a na severozápadě Křivoklátská vrchovina. Odlišná morfologie sv. a jz. části Českého krasu je dána geologickou stavbou a nerovnoměrným postupným výzdvihem Českého masivu v mladším terciéru.

V sv. části území je zarovnaný povrch hornin spodního paleozoika kryt nevelkou mocností platformních křídových sedimentů a terciérních kontinentálních sedimentů. Známé krasové jevy jsou zde vázány na výchozy vápenců v zaříznutých údolích alochtonních a autochtonních toků, zejména Vltavy, Prokopského a Dalejského potoka, Radotínského potoka a jeho přítoků, Švarcavy a Karlického (Studeného) potoka.

V jz. části Českého krasu, kde byl větší výzdvih a kde byly křídové a terciérní sedimenty až na několik plošně nevýznamných reliktů zcela denudovány, je morfologie terénu určována odlišnou odolností různých typů hornin proti zvětrávání a existencí větších vodních toků s dobře vyvinutým kenozoickým terasovým systémem, které protínají krasové území napříč. Toky nejprve vytvářely široké říční terasy v úrovních okolo 70 m relativní výšky nad dnešními údolími, kde často kopírovaly terciérní údolní síť. Nižší terasové stupně pod touto úrovní jsou jen velmi úzké a hlubší části údolí mívají kaňonovitý charakter. Průběh kaňonovitých údolí je podmíněn geologickou stavbou, zejména zlomovými strukturami. Je to především Berounka, která vstupuje do krasového území pod Tetínem v nadmořské výšce 213 m a vystupuje z něj v Karlštejně v 209 m, a Kačák (Loděnice), vstupující do krasového území nad Svatým Janem pod Skalou v nadmořské výšce 238 m a vlévající se do Berounky uvnitř krasového území mezi Tetínem a Srbskem v 212 m. Tyto toky tvoří dnešní erozní bázi jz. části Českého krasu. V této části Českého krasu leží nejvyšší bod celého území s nejvyšším vrchem Bacínem u Vinařic (498,9 m n. m.). Zdejší krajina má pestrý reliéf se značnými výškovými rozdíly, s přirozenými skalními stěnami až 50 m vysokými, kaňonovitými údolími a krasovými roklemi. Dnešní morfologii krasového území výrazně dotvořil člověk. V území jsou desítky opuštěných stěnových i jámových vápencových lomů a jejich odvaly, v několika lomech je intenzivně těžen vápenec dodnes. Plocha poznamenaná těžbou tvoří významné procento plochy krasového území. Přibližně 60 % dnes známých jeskyní bylo objeveno při lámání vápence a nachází se v opuštěných nebo dosud činných lomech.

Geologická stavba a její vliv na krasovění

Z geologického hlediska představuje Český kras jádro výplně spodnopaleozoické pražské pánve. Tuto elipsovitou, ve směru SV–JZ protaženou a složitě zvrásněnou sedimentární pánev vyplňují sedimenty stáří od nejnižšího ordoviku (tremadok) až po vyšší střední devon (givet). Pražská pánev je součástí Barrandienu.

Ve výplni pražské pánve se krasovějící horniny vyskytují v silurských a devonských souvrstvích. V silurských vrstvách převažují břidlice a podmořské vulkanity. Sedimentace masivnějších organogenních karbonátových hornin byla vázána na prostorově omezené okrsky vulkanických center. Mocné souvrství vápenců spodního siluru s poměrně bohatým krasem vystupuje na povrch na jediném místě Českého krasu; jedná se o vápence ve facii Kozla, vycházející na levém břehu Berounky v okolí Šanova Kouta a Kozla mezi Berounem a Srbskem.

Pro sedimenty svrchního siluru a nejnižšího devonu je zpravidla charakteristické střídání vápencových lavic a břidličných proplástků. Tyto horniny jsou vzhledem k těsnícímu efektu břidličných proplástků pro krasovění málo příznivé. Jeskyně jsou v sedimentech svrchního siluru vyvinuty hlavně v úseku od údolí Berounky u Srbska po svahy Kodské rokle, kde je přídolské souvrství vyvinuto jako masivní organodetritické brachiopodové vápence.

Naprostá většina jeskyní Českého krasu vznikla ve vápencích spodního devonu, zejména stupňů lochkov a prag. Nejvýznamnější jsou čisté vápence vytvářející masivní polohy, vápence slivenecké a koněpruské. Mnoho krasových jevů je vázáno i na jejich blízké nadloží a podloží. V důsledku odlišných mechanických vlastností masivních vápenců a okolních deskovitých nebo lavicovitých vápenců je okolí masivních poloh často postiženo procesy disharmonického vrásnění nebo mezivrstevního odlepení a sunutí. Tyto procesy vedly ke zvýšení porózity a vytvářely předpoklady pro oběh krasových vod. Řada jeskyní je proto i ve vápencích dvorecko-prokopských, loděnických a suchomastských. Menší jeskyně jsou vyvinuty také ve vápencích vyšší části spodního devonu (stupně zlíchov a dalej) a ojediněle také v chotečských vápencích (stupeň eifel). Nejmladší sedimentární výplní v pražské pánvi je srbské souvrství (stupeň givet středního devonu), představované již nekarbonátovými a tedy nekrasovějícími pískovci a prachovci.

Všechny vápence Českého krasu mají primárně velmi nízké porózity, a pokud nejsou tektonicky postiženy, krasovění v nich probíhá jen velmi obtížně. Nízké porózity jsou charakteristické pro hlubokovodní typy vápenců, častější v sv. části pánve. Také organodetritické a útesové facie, běžnější v sz. křídle a jz. uzávěru devonského jádra, mají primárně poměrně nízké porózity. Pro vznik a vývoj krasu mělo proto zásadní význam tektonické porušení vápenců.

Sedimentární výplň pražské pánve byla zvrásněna horotvornými tlaky během variského vrásnění (ve svrchním devonu až spodním karbonu) do systému antiklinál a synklinál, porušených četnými směrnými poruchami – přesmyky. V posledních letech byla opět oživena hypotéza příkrovové stavby oblasti, shody v otázce strukturní stavby dosud nebylo dosaženo. Krasovějící horniny tak vytvořily několik pruhů směru SV–JZ, oddělené pruhy nekrasovějících hornin. Zlomové porušení hornin paleozoika pražské pánve je značné. Kromě přesmyků se uplatňují alespoň dva systémy strmě zapadajících zlomových struktur. Zlomy směru V–Z jsou relativně starší a pro krasovění méně významné. Zlomové struktury směrů SZ–JV až S–J jsou relativně mladší, velmi časté a hojně provázené nízkoteplotními hydrotermálními kalcitovými žilami, které dosahují místy mocnosti až několika metrů, obsahují primární dutiny s kalcitovými krystaly a představovaly struktury důležité pro pozdější oběh krasových vod.

Největší význam pro krasovění v Českém krasu je přisuzován strmě zapadajícím strukturám směru SZ–JV až S–J. V dosavadní literatuře je přehlížen význam mírně ukloněných tektonických struktur. Podél mírně ukloněných přesmykových ploch, podél zón disharmonického vrásnění či podél tektonicky modifikovaných vrstevních ploch je však v celém Českém krasu vyvinuto mnoho významných jeskyní.

Karsologická charakteristika a vývoj krasu

Vzhledem k malému počtu typických krasových jevů, jako jsou škrapová pole, závrty, ponory povrchových toků a jeskynní systémy s aktivními toky, je Český kras tradičně považován za kras neúplný (merokarst). Vývoj krasových jevů a jeskyní byl ale v Českém krasu mimořádně dlouhodobý a složitý. Mnohé z procesů, které vedly ke vzniku jeskyní, dosud nejsou úplně poznány a názory na některé otázky vývoje jeskyní se velmi liší. Nepochybné však je, že na vznik jeskyní mělo vliv několik rozhodujících faktorů a procesů:

  • Po mimořádně dlouhá období, od svrchního karbonu po většinu mezozoika až po starší polovinu terciéru (paleogén), byly vápence Českého krasu v dosahu aktivního oběhu podzemních vod. Reliéf však byl v těchto obdobích převážně zarovnaný, povrch krasu zakryt platformními sedimenty různého typu, a oběhu podzemních vod proto scházel gravitační potenciál, který by mohl vést ke vzniku významnějších jeskynních systémů. Tato fáze vývoje krasu byla proto v klimaticky příznivých obdobích charakterizována zejména vznikem hlubokých korozních depresí (krasových kapes a geologických varhan), zcela vyplněných litologicky pestrými sedimenty různého stáří. Vznikaly i zóny specifického typu hlubokého zvětrávání vápenců – tzv. bílé vrstvy, nejčastěji podél zlomových pásem. Partie s bílými vrstvami a vysokou propustností měly značný význam pro pozdější vznik některých jeskyní.
  • Nepochybný význam pro vznik krasu měl oběh termálních vod (50–130 °C) po tektonických strukturách, který kromě kalcitových žil vytvořil i některé korozní jeskynní dutiny. Na to, jak byl tento proces významný a kdy se uplatňoval, však nepanuje jednotný názor; někteří autoři řadí hydrotermální procesy až do terciéru.
  • Již v mladším terciéru (svrchním oligocénu až spodním miocénu) vznikla zřetelná údolní síť, tvořená širokými údolími, a docházelo k intenzivní destrukci křídového pokryvu. Centrální částí Českého krasu mezi Karlštejnem a Berounem procházelo zřetelné terciérní údolí, jehož báze byla pod úrovní pozdější hlavní skupiny říčních teras spodního pleistocénu. Terciérní údolí je doloženo nálezy terciérních sedimentů na řadě míst v tomto úseku. V souvislosti se vznikem říční sítě se začal uplatňovat proces, který byl v rámci Českého krasu pravděpodobně vůbec nejvýznamnějším procesem vzniku jeskyní a který je aktivní dodnes – oběh části říčních vod velkých alochtonních řek v krasovém prostředí. Rozhodující vliv zde pravděpodobně mělo natlačování „hladových“ říčních vod do krasového prostředí při zvýšených stavech vody v řekách. Jak v předchozím období, tak i v mladším terciéru vznikaly jeskyně korozí převážně ve freatické, tedy trvale zaplavené oblasti pod stálou hladinou podzemních vod nebo při hladině podzemních vod. Význam měla směsová koroze pří míšení říčních vod a krasových vod. Vznik jeskyní v úrovni dnešní hladiny Berounky a pod touto úrovní dodnes probíhá, jak lze pozorovat například v jeskynních systémech po obou březích Berounky mezi Srbskem a Karlštejnem. Pro vznik jeskynních systémů uvedeným mechanismem není lokální erozní báze žádným omezením, některé jeskyně proto zasahují hluboko pod dnešní hladinu Berounky (doložený hloubkový dosah je 67 m pod dnešní hladinou řeky).
  • S vývojem kaňonovitých říčních údolí v kvartéru se začal výrazněji uplatňovat i vznik méně rozsáhlých jeskynních systémů korozí infiltračními vodami, ty však zpravidla vstupují do podzemí plošně, přes mocný sedimentární pokryv, a nikoliv v soustředěných ponorech. Jeskynní systémy typu ponor – vývěr, kterými by se kromě vody pohyboval i klastický materiál, jsou proto v Českém krasu výjimkou.

Tyto specifické faktory a procesy způsobily, že jeskyně Českého krasu jsou typické velmi nepravidelným průběhem s četnými změnami průřezů a směrů chodeb, s běžnými dovrchními korozními komíny a kopulemi a s velmi pestrou sedimentární výplní. Morfologie některých jeskyní naznačuje vícefázový vznik s tvorbou počátečního systému korozí ve freatickém prostředí, následným zaplněním sedimenty a potom další remodelací jeskyně buď při stálé hladině podzemní vody, nebo ve vadózní oblasti.

Během dlouhodobého vývoje krasu mohla být výšková pozice některých krasových jevů ovlivněna i neotektonickými pohyby, které nepochybně probíhaly ještě na počátku kvartéru. Na jejich velikost a na jejich význam pro dnešní pozici krasových jevů nepanuje dosud jednotný názor.

Specifiku Českého krasu dokresluje dnešní oběh podzemních krasových vod, který je díky detailním studiím posledních let poměrně dobře poznán. V oblasti je známo více než je několik desítek drobných vývěrů krasových vod nebo krasových jevů s trvalou stagnující hladinou podzemní vody. Krasové prameny jsou většinou nevelké (největší Svatojanský krasový pramen, vyvěrající v několika větvích, má celkovou průměrnou vydatnost zhruba 20 l.s-1), často se nacházejí vysoko ve svazích nad lokálními erozními bázemi (např. pramen v Kodě) a jsou zpravidla charakterizovány poměrně stálou vydatností. Průměrná doba zdržení vody v podzemí je u většiny dnešních pramenů větší než jeden rok, běžně až desítky let. Většina krasových pramenů reaguje na intenzivní srážky jen nevelkým zvýšením vydatnosti a prameny, které po přívalových deštích zvětšují vydatnost na mnohonásobek normálu, jsou ojedinělé (patří k nim například Měňanská vyvěračka nebo občasná Tetínská vyvěračka). U vývěrů mnoha pramenů se během holocénu vytvořily mocné akumulace sladkovodních vápenců – pěnovců (travertinů) – na mnoha místech pěnovce vznikají u pramenů a v povrchových tocích i v současnosti. V největší akumulaci pěnovců ve Svatém Janu pod Skalou vznikly i jeskyně. Zvýšená a stálá teplota některých pramenů (pramen Bublák u Chotče, 12,3 °C, Svatojanský pramen 11,5 °C) dokládá pomalý a hluboký oběh většiny krasových vod.

V celém Českém krasu bylo je evidováno přibližně 700 jeskyní s úhrnnou délkou kolem 25 km. Asi 60 % z tohoto počtu se nachází v opuštěných nebo činných lomech. Několik desítek jeskyní bylo v minulosti odtěženo, řada jich je zavalených (nepřístupných).

V první desítce jeskyní podle délky jsou: Koněpruské jeskyně na Zlatém koni u Koněprus, Na Javorce, Jezerní Ementál u Srbska, Arnoldka u Bubovic, systém Srbské jeskyně – Netopýří jeskyně na Chlumu u Srbska, Petzoldovy, Čeřinka (též Na Čeřince, Palachova propast) u Bubovic, Martina v Kodském polesí, Nad Kačákem a Barrandova jeskyně u Srbska. Jejich délka se pohybuje od cca 2 km do cca 400 m. Jeskyní s délkou přesahující 50 m je v celé oblasti známo kolem osmdesáti. K nejhlubším jeskyním patří jeskyně Na Javorce, Arnoldka, Čeřinka a Podtraťová s hloubkami od cca 130 m do cca 80 m.

Český kras byl pro účely evidence jeskyní rozdělen V. Homolou v roce 1947 celkem do 22 krasových oblastí (skupin). I když hranice jednotlivých skupin nesleduje ani geografické, ani geologické celky, je toto rozdělení s drobnými úpravami užíváno dodnes.

Český kras byl pro účely evidence jeskyní rozdělen V. Homolou v roce 1947 celkem do 22 krasových skupin. I když hranice jednotlivých skupin nesleduje geografické ani geologické celky, je toto rozdělení s drobnými úpravami užíváno dodnes.
     K1128710 Koukolova hora a Lejškov
     K1128711 Zlatý kůň a Kotýz
     K1128712 Damil, Koledník, Kosov
     K1128713 Tetínské skály a Tetínská rokle
     K1128714 Pravý břeh Berounky mezi Tetínem a Srbskem
     K1128715 Koda a Kodská rokle
     K1128716 Císařská rokle
     K1128717 Pravý břeh Berounky pod Kornem
     K1128718 Kobyla, Plešivec
     K1128719 Bacín, Mramor, Šamor, Telín, Vysoká skála
     K1128720 Levý břeh Berounky – Šanův kout a Kozel
     K1128721 Údolí Kačáku (Loděnice)
     K1128722 Travertiny ve Sv. Janu pod Skalou
     K1128723 Levý břeh Berounky mezi ústím Kačáku a Srbskem
     K1128724 Údolí Bubovického potoka, Čeřinka, Amerika
     K1128725 Levý břeh Berounky mezi Srbskem a Karlštejnem
     K1128726 Budňanské údolí
     K1128727 Branžovy a údolí Karlického potoka
     K1128728 Povodí potoka Švarcavy
     K1128729 Údolí Radotínského potoka
     K1128730 Prokopské a Dalejské údolí
     K1128731 Pravý břeh Vltavy v Praze

Jeskynní výplně, paleontologie a archeologie

Kvůli výše uvedeným procesům jsou jeskyně Českého krasu značně zaplněny sedimenty, řada krasových dutin zcela. Jeskyně v blízkosti údolí řeky Berounky mají na bázi výplní ponejvíce říční klastika. Kromě běžných kvartérních valounových štěrků byly zjištěny i terciérní světlé křemenné, dobře tříděné písky, a to i v dutinách, které jsou poměrně nízko nad dnešní hladinou Berounky. Jak pro terciérní, tak i pro kvartérní vývoj jeskyní je charakteristická přítomnost jemně laminovaných jílů, ukládaných pravděpodobně sedimentací ze zákalu ve freatickém prostředí. Terciérní jíly tohoto typu jsou pestré, kvartérní zpravidla tmavě hnědé. Jinak většina jeskyní obsahuje běžné hlinito-kamenité jeskynní sedimenty a reziduální jeskynní jíly, které se do nich dostaly buď přívalovými splachy, nebo gravitačně. Typické pro Český kras jsou černé, manganem bohaté horizonty v sedimentech, vytvářené v teplých obdobích. Řadu jeskyní, podobně jako v jiných krasových územích, postihlo řícení stropů, které se odehrálo v několika etapách, zejména ve starším pleistocénu.

Krápníková výzdoba není v jeskyních Českého krasu příliš hojná. Naprostá většina jeskyní je bez jakékoliv krápníkové výplně. Nejbohatší výzdobu mají jeskyně ležící ve vyšších nadmořských výškách (Koněpruské jeskyně, jeskyně Martina, jeskyně Malá Panama, propast Čeřinka, jeskyně Na Javorce), které jsou mimo dosah toků již od mladšího terciéru. V některých z nich byla rozlišena řada generací jeskynních sintrů. V Koněpruské oblasti obsahují nejstarší typy sintrů vrsrvičky opálu (zejména korality typu tzv. koněpruských růžic), na ně navazují medově zbarvené, hrubě stébelnaté sintry, několik typů laminovaných sintrů a konečně nejmladší holocenní sintrové typy. Přesné časové zařazení jednotlivých generací dosud neznáme. Nejstarší jsou většinou považovány za předkvartérní, avšak zatím bez jednoznačných důkazů. Objevily se i názory o možném hydrotermálním původu některých starých typů jeskynních sintrů. Další skupina jeskyní s poměrně bohatou výzdobou je v nejnižší úrovni, blízko nad dnešní hladinou Berounky (zejména na levém břehu Berounky v úseku mezi Srbskem a Karlštejnem). Zde převažují světlé až bílé mladopleistocenní a holocenní krápníky.

Značnou pozornost vzbuzovalo po desetiletí mineralogické složení sekundárních jeskynních výplní. Novější studie prokázaly, že opál se vyskytuje nejen v nejstarších typech jeskynní výzdoby, ale běžně i v holocenních, a dokonce i v recentních výskytech, všude tam, kde se významně uplatňuje odpar vody. V řadě jeskyní byl zjištěn aragonit, který kromě běžných jehlicovitých forem vytváří v některých jeskyních i gravitační typy výzdoby. Aragonit se kromě míst s výrazným odparem vody uplatňuje zejména tam, kde jsou skapové vody bohaté některými specifickými prvky (např. hořčíkem). V místech vzniku aragonitu je častý i sádrovec a další sekundární minerály.

Nedostatek krápníkové výzdoby je v jeskyních Českého krasu vyvážen bohatstvím paleontologických a archeologických nálezů v jejich sedimentech. Z hlediska paleontologie lze na prvním místě jmenovat kosti fosilních obratlovců, které jsou v Českém krasu odborně zkoumány již více než 100 let. První zmínky o nálezech fosilních kostí v jeskyních jsou však mnohem starší, z oblasti Tetína je zmiňuje již Hájkova kronika (1541).

Nálezy kostí obratlovců v 19. a 20. století vesměs souvisely s těžbou v lomech. Z chronologického pohledu byly nejstarší nálezy učiněny ve vápencových lomech na pravém břehu Vltavy v Praze (Podolí a Braník). Další etapa nálezů souvisela s odtěžením některých jeskyní mezi Srbskem a Karlštejnem při stavbě železniční trati Praha – Plzeň (zprovozněna 14. 7. 1862, zdvojkolejněna 1908) a při dobývání v lomech, které podél železniční trati vznikly. Z těchto nalezišť je nutno zmínit alespoň Turské maštale u Tetína a Srbskou sluj (označovanou též jako jeskyně Sv. Ivana) v Tomáškově lomu u Srbska. K nálezům z konce 19. století patří i kosti pleistocenních obratlovců z Červeného lomu u Suchomast a z Kalvárie u Řeporyj. Tehdy se jednalo zejména o kosti velkých savců.

Během intenzivního výzkumu fosilních obratlovců v krasových výplních od 50. let 20. století nabyly mimořádného významu tři nálezové oblasti: lom na Chlumu u Srbska, Zlatý kůň u Koněprus a Červený lom při silnici z Koněprus do Sucho mast. Výzkumy tehdy byly již interdisciplinární a kromě fosilních obratlovců zahrnovaly i studium fosilní malakofauny a výzkum sedimentologický a karsologický. Nově se k těmto významným lokalitám zařadily krasové výplně v lomu Plešivec (Nový Homolák) u Měňan, které poskytly unikátní nálezy třetihorní obratlovčí fauny.

V lomu na Chlumu u Srbska bylo kolem roku 1940 odkryto několik komínovitých vertikálních dutin, vyplněných sedimenty s bohatstvím pozůstatků staropleistocenní fauny. Nejprve byla pozornost věnována zejména tzv. 1. až 4. sluji, odkud J. Petrbok a další pracovníci popsali celou řadu velkých savců. Studium rozšířil O. Fejfar o stejně starou savčí mikrofaunu. Roku 1962 nedaleko 4. sluje prokopal V. Ložek fosilní suťový kužel s bohatou malakofaunou, překrývající staropleistocenní říční terasu. Lokalitě byla věnována pozornost i v 70. letech, kdy I. Horáček v nadloží sedimentů 4. sluje doložil, zejména na základě savčí mikrofauny, přítomnost hranice středního a spodního pleistocénu. Výplně 4. sluje a jejího nadloží jsou tak mimořádně detailně prozkoumaným komplexem sedimentů z období před zhruba 600 až 700 tisíci lety. Další bohaté nálezy velkých pleistocenních savců pocházely z Komína Srbských jeskyní na opačné straně lomu. Zde se jednalo o unikátní nálezy z poslední doby ledové.

Jinou oblastí, která byla od počátku 50. let 20. století centrem výzkumu fosilních obratlovců, byl Zlatý kůň u Koněprus. Z Jižního komína Koněpruských jeskyní a z krasových kapes H 421 a C 718 byly tehdy získány bohaté vzorky osteologického materiálu, faunisticky odpovídající staré části středního pleistocénu, s pozůstatky medvědů, jelenů, makaka a celou řadou drobných obratlovců, z nichž dva se dokonce ukázaly být pro vědu dosud neznámými druhy. Výzkumy zde prováděl zejména O. Fejfar a později I. Horáček. Studiem drobných fosilních obratlovců přímo uvnitř Koněpruských jeskyní se podařilo datovat do spodního pleistocénu jednu z posledních etap řícení jeskynních stropů. Zvláštní pozornost si zasluhuje nález kostí drobných předkvartérních obratlovců, zejména netopýrů, středně- či staropliocenního stáří v nevelké boční dutině u stropu Nové propasti.

Nejbohatší, zcela mimořádné společenstvo terciérních obratlovců miocenního stáří bylo nalezeno na lokalitě Suchomasty 3 v Červeném lomu, kde bylo prozkoumáno více než 60 druhů obratlovců (obojživelníků, plazů, ptáků a především savců). Fauna této lokality dokládá prostředí tropického lesa s dostatkem vodních nebo alespoň vlhkých stanovišť v období zhruba před 10 miliony lety.

Vedle paleontologických nálezů poskytly jeskyně Českého krasu mimořádně bohatý materiál archeologický. V současnosti je odtud známo na 70 jeskynních archeologických nalezišť, z nichž pouze dvě desítky byly důkladně prozkoumány a dokumentovány. Za nejstarší archeologický výzkum v Českém krasu jsou považovány výkopy, které nechal provádět roku 1824 Kašpar hrabě ze Šternberka v jeskyních v okolí Srbska. Tyto akce však byly motivovány především snahou získat paleontologické nálezy. Prvý výzkum zaměřený přímo na archeologické nálezy provedl až v roce 1879 J. Richlý v Turských maštalích pod Tetínem. Po něm se na archeologickém výzkumu jeskyní Českého krasu podílela dlouhá řada badatelů: J. A. Jíra, J. Axamit, J. Petrbok, A. Stocký, J. Böhm, L. Hájek, F. Prošek, S. Vencl, K. Sklenář a nejnověji v 80. a 90. letech 20. století V Matoušek. Nejstarší nálezy pocházejí ze středního paleolitu (Turské maštale, Chlupáčova sluj, Axamitova brána, Sloupová jeskyně). Starší fáze mladšího paleolitu je zastoupena jen ojediněle (Jeskyně Nad Kačákem). Lidské ostatky z Koněpruských jeskyní, dlouho kladené rovněž na počátek mladšího paleolitu, jsou dnes radiokarbonovo u metodou datovány do mladší fáze mladšího paleolitu – magdalénienu. V té době byla lidmi využívána řada jeskyní Českého krasu (Děravá na Kotýzu, Kodská, Krápníková, Na Průchodě aj.). Pečlivěji vedené výzkumy v posledních letech rozhojňují i naleziště z období pozdního paleolitu a mezolitu (jeskyně Tři voli, Dolní, Martina, Bacín). Mimořádně často navštěvovali jeskyně nositelé nejstarších zemědělských kultur v neolitu (Galerie, Hájkova, Hlohová, Turské maštale). V následujícím eneolitu zájem o jeskyně výrazně poklesl (ojedinělé nálezy jsou známé např. z jeskyně Koda a Tři voli). Další vlnu zvýšeného zájmu zaznamenává mladší doba bronzová a starší doba železná. Tehdy byly do řady jeskynních dutin deponovány lidské ostatky (Bacín, Sisyfova propast na Tobolském vrchu, Uzávěrová jeskyně v Císařské rokli). Některé z těchto lokalit byly interpretovány jako rituální přírodní svatyně. Poslední archeologicky doložená vlna zvýšeného zájmu o jeskyně Českého krasu začala v raném středověku (Hájkova jeskyně, Axamitova brána, Barrandova, jeskyně Nad Kačákem). Naprostá většina jeskyní byla navštěvována opakovaně v průběhu několika prehistorických a historických období.

Biologie krasu

Biospeleologický výzkum Českého krasu začal až v 60. letech 20. století a jeho objektem byla zimoviště letounů v jeskyních a štolách. Od této doby je každoročně sledován počet hibernujících zvířat a na téměř stovce lokalit již proběhlo sčítání. Mezi nejvýznamnější patří Koněpruské jeskyně, štoly v okolí Mořiny, Barrandova jeskyně a Arnoldka. Nejčastěji se zde vyskytují netopýr velký (Myotis myotis), netopýr vodní (Myotis daubentoni), netopýr černý (Barbastella barbastellus) a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Počet sledovaných zvířat kolísá každý rok, ale všeobecně je zřejmý současný významný nárůst počtu až na čtyřnásobek ve srovnání s 70. lety 20. století.

Systematické studium bezobratlých živočichů v jeskyních Českého krasu začalo až v roce 2000. Tato fauna je relativně chudá a typické jeskynní druhy (troglobionty) se zde nepodařilo nalézt. Většina druhů z jeskyní žije i v kamenných sutích či sklepích lidských obydlí. Z pavouků jsou to například křižáci rodu Meta (M. menardi, M. merianae), pokoutníci (pokoutník lesní Tegenaria silvestris; p. tmavý T. atrica) nebo temnomil sklepní (Nesticus cellulanus), ze sekáčů například ploštík Trogulus tricarinatus. Některé zde nalezené druhy pavouků jsou však v České republice dosti vzácné (plachetka Lepthyphantes alutatius) a některé byly nalezeny zatím pouze v Českém krasu (téměř slepá pavučenka Pseudomaro aenigmaticus). Brouci jsou zde zastoupeni hrobaříky rodu Choleva, nosatci rodu Barypeithes a maločlenci rodu Cryptophagus. V 70. letech 20. století se věnoval hydrobiologii podzemních vod Českého krasu V Vaněk. Byla identifikována společenstva vodních mikroorganismů typická pro různě rychle tekoucí vody.

Historie výzkumu, využití, ochrana

Jak vyplývá z předchozího přehledu, až do začátku 20. století byla pozornost věnována hlavně jeskynním vchodům a paleontologickým a archeologickým nálezům v nich. Návštěvy hlubších částí jeskyní a jakákoliv badatelská a prolongační činnost v nich byly velmi omezené. Nejdelší známou jeskyní Českého krasu až do roku 1950 byla Barrandova jeskyně u Srbska, proto se starší zprávy o výzkumu hlubších částí jeskynních systémů často týkají právě této jeskyně. V letech 1909–1912 ji podrobně zkoumal A. Hoenig.

20. a 30. léta byla ve znamení určitého útlumu zájmu o jeskyně této oblasti. Nejvýznamnějším badatelem tohoto období byl nesporně J. Petrbok, který prozkoumal desítky jeskynních lokalit se zaměřením na archeologii a malakofaunu. Od roku 1922 (poprvé v časopisu Krása našeho domova) prosazoval název Český kras, který se zejména díky němu vžil a dnes je již užíván zcela obecně. Dokumentace jeho výkopů ale byla často nedostatečná, uložení řady nálezů je dnes neznámé a u některých Petrbokových výzkumů nelze s jistotou určit ani jejich lokalizaci.

Mimořádný rozmach výzkumu jeskyní Českého krasu započal v druhé polovině 40. let 20. století a je spjat zejména s pracemi V Homoly a J. Kukly, kteří pořídili první podrobné seznamy krasových jevů v celé oblasti. Vědecký výzkum jeskyní a jejich výplní potom podnítil objev Koněpruských jeskyní v roce 1950 a současně objevy na Chlumu u Srbska (práce F. Proška a kolektivu, J. Petrboka a dalších). Navazující období lze charakterizovat zejména výzkumem fauny obratlovců v krasových výplních. Výzkumy prováděli zejména J. Beneš, O. Fejfar, V. Mostecký, I. Horáček a další. V. Ložek se soustředil hlavně na studium malakofauny v sedimentech jeskynních vchodů i na otevřených stanovištích.

V 70. letech se těžiště výzkumu přesunulo na otázky spojené s mineralogií jeskynních výplní. J. Slačík a V. Lysenko publikovali sukcesi jeskynních sintrů v koněpruské oblasti a věnovali se zejména přítomnosti opálu a jeho využití pro úvahy o procesech vzniku jeskyní. Pozdější práce A. Komaška a V. Cílka prokázaly přítomnost opálu i v mladších typech výzdoby. Pozornost vzbuzoval i v Českém krasu poměrně hojný aragonit a vysvětlení jeho vzniku v různých prostředích (práce F. Skřivánka a F. Králíka). P. Bosák publikoval modely vývoje krasu se zaměřením na paleokras.

V několika posledních desetiletích je výzkum spjat se záchrannou dokumentací a výzkumem v činných lomech a s objevy a výzkumem nových, poměrně rozsáhlých jeskyní, například propasťovitých jeskyní Čeřinka (též Palachova propast, 1969) a Arnoldka (1972) u Bubovic, jeskyně Martina u Tetína (1975), nových částí Netopýří jeskyně (1984), jeskyní v Beranově lomu (1987–1989), jeskyně BUML u Srbska (1989), jeskyně Jezerní Ementál u Srbska (1988, 2000) a nových částí jeskyně Nad Kačákem (zejména 2000) a od roku 2004 nových částí v jeskyni Na Javorce. Nové objevy jeskyní za posledních 20 let nebyly dosud ve většině případů dostatečně odborně zpracovány. Druhá polovina 90. let se nesla ve znamení zvýšeného zájmu o krasovou hydrogeologii, řada výzkumných prací se zaměřila jak na plošný výzkum krasové hydrogeologie celého území, tak i na detailní poznání jednotlivých krasových pramenů (práce F. Buzka, J. Bruthanse, R. Kadlecové, J. Šilara, O. Zemana, K. Žáka). Od roku 2000 je evidence jeskyní v celé oblasti průběžně revidována a doplňována K. Žákem, M. Kolčavou, O. Jägerem a R. Živorem.

Naprostá většina jeskyní Českého krasu se nachází v CHKO Český kras a podstatná část z nich v územích s vyšším stupněm ochrany. Veřejnosti jsou od roku 1959 zpřístupněny pouze Koněpruské jeskyně. Průzkumnou činnost v dalších jeskyních oblasti provádějí na základě příslušných povolení státní ochrany přírody převážně základní organizace České speleologické společnosti.


ŽÁK, K.; JÄGER, O.; KOMAŠKO, A. (2009). Český kras, s. 155-233. In: HROMAS, J. (ed.) et al. Jeskyně. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno. 608 s. Chráněná území ČR, 14. ISBN 9788087051177; 978-80-86305-03-5.