Císařská rokle

Náleží do karsologické soustavy 100 Českomoravská krasová a pseudokrasová území, karsologického celku 110 Krasová a pseudokrasová území západních a středních Čech, karsologické jednotky 112 Krasová a pseudokrasová území barrandienské jednotky, krasové oblasti K112 87 Český kras.

Císařská rokle u Srbska, dříve též Královská rokle, Mramorová rokle, Brdlák nebo Capuš, zahrnuje plošně nevelkou 16. krasovou skupinu. Jedná se o jedno z nejcennějších území Českého krasu. Roklí protéká malý krasový potok (sledován Českým hydrometeorologickým ústavem), pramenící pod jeskyní nedaleko od závěru rokle a srážející několik metrů vysoké kaskády pěnovců holocenního stáří hlavně ve středním úseku rokle. Ve starším holocénu docházelo v rokli nejprve ke tmelení sutí pěnovcem (před zhruba 9 000 lety), na těchto brekciích pak během klimatického optima holocénu (zejména v atlantiku) vznikly až 5 m mocné kaskády čistých pěnovců. Ty byly, včetně tmelených sutí, prorvány erozí během mimořádných přívalových srážkových událostí před méně než 2 000 lety. Nové kaskády pěnovců potom vznikaly v těchto průrvách (výzkumy J. Petrboka, nově J. Hlaváče, L. Mikšíkové a K. Žáka). Neméně významná je i geologie paleozoika – v Císařské rokli je významný profil od stupně prag přes zlíchov po dalej, včetně odkrytých dalejských břidlic.

Celá lokalita je jen málo dotčena člověkem. Nejvýraznějším zásahem do přírodního prostředí rokle, kromě stavby chat v její spodní části, byla těžba bloků pestrých vápenců loděnických pro kamenické účely (tzv. „karlštejnský mramor“ či „mramor od Korna“), která opakovaně probíhala v malém lomu vysoko v pravém (východním) úbočí rokle. Tento historický lom s možností výlomu bloků až 2,5 × 1,5 × 1,5 m patří k zajímavým historickým lomům Českého krasu, nepostiženým moderní těžbou, kde lze dodnes sledovat jednotlivé fáze technologie vrtání a oddělování bloků. Nejstarší těžba v lomu není přesně historicky doložena. O mramoru od Karlštejna se také zmiňuje Balbín již v roce 1679 (Miscellanea historica Regni Bohemiae). Těžbu z 60. let 18. století dokládá kronika liteňské fary. Poslední dobývání, ze kterého zůstala řada opracovaných bloků rozvlečených podél spodní části rokle, proběhlo ve 20. letech 20. století firmou Kamenické závody (dříve Ing. J. Velíšek). Kámen byl použit například na rozměrné sarkofágy v Ústřední síni Národního památníku na Žižkově.

Ve skupině je evidováno cca 10 jeskyní s maximální délkou kolem 30 m hloubkou kolem 15 m. Největší a nejhlubší je Aragonitová.

Většina území krasové skupiny se nachází ve zvláště chráněném území NPR Koda.

ŽÁK, K.; JÄGER, O.; KOMAŠKO, A. (2009). Český kras, s. 155-233. In: HROMAS, J. (ed.) et al. Jeskyně. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno. 608 s. Chráněná území ČR, 14. ISBN 9788087051177; 978-80-86305-03-5.

---