Agentura ochrany přírody a krajiny České repubtrky www.nature.cz
Česká informační agentura životního prostředí (CENIA) www.cenia.cz
Česká geologická služba www.geology.cz
Česká inspekce životního prostředí www.cizp.cz
Český hydrometeorologický ústav portal.chmi.cz
Správa jeskyní České repubtrky www.jeskynecr.cz
Správa Krkonošského národního parku www.krnap.cz
Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava www.npsumava.cz
Správa Národního parku České Švýcarsko www.npcs.cz
Správa Národního parku Podyjí www.nppodyji.cz
Státní fond životního prostředí České repubtrky www.sfzp.cz
Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka www.vuv.cz
Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. www.vukoz.cz

Karsologické členění / K23012

Moravský kras

Náleží do karsologické soustavy 200 Moravskoslezská krasová a pseudokrasová území, karsologického celku 230 Krasová a pseudokrasová území jižního bloku – Brněnské vrchoviny a okolí.

Moravský kras je nejlépe vyvinutým krasovým územím v ČR, s nejširším spektrem krasových fenoménů. Leží v povodí Svitavy a Svratky, v samostatné orografické jednotce Moravský kras, která je součástí Drahanské vrchoviny.

Téměř plochý povrch vápencového území o průměrné nadmořské výšce kolem 500 m je mírně ukloněn k jihu. Je odvodňován Punkvou a Křtinským potokem do Svitavy a Říčkou do Svratky.

Geologický vývoj a stavba

Kras se vyvinul v 3–6 km širokém a 25 km dlouhém pruhu devonských vápenců, který se táhne od městských částí Brno-Líšen a Maloměřice severním směrem ke Sloupu a Holštejnu.

Podkladem Moravského krasu je intruzívní těleso brněnského masivu proterozoického stáří, složené především z granitoidních hornin. Geologický vývoj Moravského krasu začal ve středním devonu, kdy poklesl východní okraj brněnského masivu a vytvořila se mořská sedimentační pánev. Nejstaršími horninami jsou pestře zbarvené pískovce, arkózy a slepence, bazální klastika devonu, lemující západní okraj celého Moravského krasu.

Ve středním a svrchním devonu je vápencová sedimentace reprezentována macošským souvrstvím, které se skládá ze dvou základních litotypů vápenců – lažáneckých a vilémovických. Sedimentace souvrství proběhla v několika cyklech, takže oba základní typy se v průběhu geologického vývoje Moravského krasu několikrát opakují. Za nejstarší jsou považovány bazální polohy lažáneckých vápenců – josefovské vápence. Mají tmavošedou barvu a jsou uloženy ve výrazných deskách až lavicích. Je to sediment příbřežní zóny, místy tvořený akumulacemi schránek tlustoskořepatých brachiopodů rodu Bornhardtina. Lažánecké vápence se od josefovských liší především jiným spektrem fosilií, zejména stromatopor rodu Amphipora, a jinou strukturou horniny. Nejmohutnějším a nejlépe vyvinutým komplexem organogenních karbonátů Moravského krasu jsou vilémovické vápence. Místy obsahují celé biohermy budované korály např. rodů Caliopora, Alveolites a stromatoporami např. rodů Actinostroma a Amphipora. Vilémovické vápence jsou velmi jemně zrnité, hrubě lavicovité až masivní, světle šedé barvy. Z chemického hlediska jsou to velmi čisté vápence, optimální hornina pro tvorbu krasových jevů.

Vápencová sedimentace Moravského krasu byla ukončena v nejsvrchnějším devonu a spodním karbonu líšeňským souvrstvím, které je rovněž složeno ze dvou typů vápenců. Jde o pestře zbarvené hlíznaté křtinské vápence s úlomky starších vápenců a s terigenním materiálem. Lemují vápencový pruh Moravského krasu na východě, zejména v okolí Křtin a Jedovnic. V jižní části leží organodetritické hádsko-říčské vápence.

Silně zkrasovělé vápence macošského souvrství zaujímají plochu cca 69 km2, velmi slabě zkrasovělé vápence líšeňského souvrství zaujímají plochu cca 9 km2.

V nadloží líšeňského souvrství jsou usazeny nekrasové flyšové sedimenty spodního karbonu, tzv. drahanského kulmu. Jsou to zejména břidlice, droby a slepence.

Na vápencových komplexech paleozoika Moravského krasu zůstaly dochovány drobné denudační ostrůvky mladších mezozoických sedimentů. U Olomučan leží jurské písčité vápence s rohovci a spongility bohaté na fosilie. Z období křídy zůstaly ve střední části Moravského krasu dochovány pestře zbarvené jílovito-písčité sedimenty rudických vrstev, které vyplňují hluboké deprese ve vápencovém podkladu. Na bázi vrstev leží limonitické železné rudy, které se v minulosti těžily. Po mineralogické stránce jsou zajímavé křemenné geody.

K dalším sedimentárním horninám, vyplňujícím nerovnosti krasového povrchu, patří terciérní jíly, písky a štěrky bádenské transgrese, které jsou uloženy ve dně krasových žlebů, dále rozmanité sedimenty a rezidua kvartéru, jako jsou např. štěrkopísky, spraše, terra rosa apod. Typické pro kras jsou smíšené svahoviny. Kvartérní sedimenty dosahují ve Sloupském a Holštejnském údolí mocnosti několika desítek metrů. Kvartérní sedimenty se rovněž vyskytují v jeskyních, zejména jeskynní hlíny, štěrky a štěrkopísky.

Moravský kras byl v průběhu geologického vývoje deformován horotvornými procesy za vzniku zlomových systémů, vrás a dalších tektonických prvků. Tektonicky významné je pásmo Blanenského prolomu, které zasahuje do střední části Moravského krasu.

Vznik a vývoj krasu

V důsledku geologických, klimatických a hydrologických podmínek se v tomto území vytvořil rozvinutý krasový georeliéf. Typologicky se jedná o holokarst, tj. úplný kras se značným rozvojem povrchového i podzemního krasového fenoménu. Krasový proces je vázán téměř výlučně na lažánecké a vilémovické vápence macošského souvrství, velmi vzácně jsou krasové jevy vyvinuty ve vápencích líšeňského souvrství (např. Šamalíkovy jeskyně).

Nejstarší doložené zkrasovění, pravděpodobně spodnokarbonského stáří, je doložené v opuštěném lomu na Bradinách pod Šošůvkou. Další fosilní zkrasovění je mesozoického stáří – v podmínkách tropického klimatu vznikl na Rudické a Babické plošině kokpitový typ krasu s hlubokými depresemi ve vápencovém podkladu a s denudačními zbytky krasových tropických kuželů. Tyto nerovnosti krasového georeliéfu byly v průběhu křídy vyplněny rudickými vrstvami. Geneze kryptokrasových rudických depresí byla ukončena pravděpodobně až v paleogénu.

Na hranici paleogénu a neogénu započal nový krasový cyklus spojený s tvorbou krasových údolí rozčleněním krasových plošin a první etapou vývoje jeskynních systémů. V neogénu došlo k přehloubení údolní sítě ve žleby a ke vzniku jeskynních úrovní. Tento proces byl přerušen transgresí bádenského moře. Koncem neogénu byly bádenské sedimenty částečně vyklizeny a proběhl další vývoj jeskynních systémů. V pleistocénu, zejména v jeho starším údobí, převládalo mrazové zvětrávání s následnou výplní krasových tvarů, tvorba sintrů a hromadění kvartérních sedimentů.

Typickým tvarem georeliéfu Moravského krasu jsou zarovnané povrchy neboli plošiny. Ty jsou rozčleněny hlubokými údolími – žleby, které jsou buď zcela bezvodé (Pustý a Suchý žleb), nebo jsou protékány povrchovými toky s průběžnými ponory vod do podzemí (Křtinské údolí, údolí Říčky). Nejrozsáhlejší a nejlépe zachovaný zarovnaný povrch leží severně od Lažáneckého žlebu. Mezi Pustým a Suchým žlebem je vyvinuta Ostrovská plošina, Suchý a Lažánecký žleb vymezují plošinu Harbechy. Na obou plošinách se nacházejí závrty ústící do jeskynních systémů. Mezi Lažáneckým žlebem a řícmanicko-ochozskou elevací leží rozsáhlá plošina rozdělená žlebem Křtinského údolí na dvě části – Rudickou a Babickou plošinu. Obě plošiny jsou významné výskyty fosilního krasu s výplní rudických vrstev. Jižně se pak rozkládá část sečného povrchu v okolí Hádů u Brna.

Typickým povrchovým krasovým jevem jsou závrty, v nichž dochází k prosakování povrchových vod do podzemí. V závrtech rovněž začíná prohlubování a snižování krasového reliéfu. Většinou jsou propojeny s podzemními dutinami. Vznikají dlouhodobým vývojem za spoluúčasti koroze vápenců, svahových pohybů, vegetace a řícení. Klasické řícené závrty jsou méně četné, patří mezi ně např. propast Macocha a Wanklův závrt u Holštejna.

Povrch krasu je výrazně členěn ve škrapy a škrapová pole. Většinou se vyskytují v horních partiích žlebů, odkud jsou pokryvné sedimenty spláchnuty do nižších poloh. Typickými lokalitami jsou Macošská, Vilémovická a Vykydalova stráň v Suchém žlebu, hrana Lažáneckého žlebu a Lysé hory v jižní části krasu.

K dalším významným povrchovým krasovým jevům patří izolované skály – hřebenáče, skalní okna a mosty. V naprosté většině se jedná o trosky starých jeskyní. Typické jsou např. Hřebenáč u Sloupu, skupina hřebenáčů v Kolíbkách u Rudického propadání, Čertův most v Suchém žlebu a Čertova branka v Pustém žlebu. Mezi krasové jevy, jež tvoří rozhraní mezi povrchem a podzemím, řadíme ponory (propadání) a vývěry. Dobře vyvinutá propadání jsou např. Staré skály u Sloupu, Nová Rasovna u Holštejna a Rudické propadání. Ke klasickým krasovým vyvěračkám patří především Vývěr Punkvy, Malý výtok a vývěry Křtinského, Jedovnického potoka a Říčky.

K podzemním krasovým jevům jsou řazeny jeskyně s výplněmi. Jeskyně vznikaly v několika fázích krasové modelace, jejímž dokladem jsou především výškové úrovně jeskynních vchodů. Na tvorbě jeskyní se podílí geologická stavba území za spoluúčasti koroze a eroze vápenců, místy došlo ke zřícení stropů.

Hydrologické poměry

Z hydrografického a hydrologického hlediska se Moravský kras od okolního území odlišuje celou řadou zvláštností. Alochtonní vody, přitékající z nekrasových částí Drahanské vrchoviny, se na geologické hranici s devonskými vápenci téměř okamžitě ztrácejí do podzemí, přičemž hydrografické poměry a hydrologický režim těchto vod je velmi složitý. Celé území je rozděleno na tři hlavní hydrografické celky. Každá část má své vlastní, převážně podzemní hydrografické systémy s jednotnou erozní bází odvodňovacího toku. Vodní poměry jsou v detailech velmi složité a dnes ještě ne zcela známé.

Hlavním vodním tokem severní části Moravského krasu je řeka Punkva, jejíž zdrojnice představuje Sloupský potok a Bílá voda. Plocha povodí je 170 km2 s průměrným ročním průtokem 0,96 m3.s-1. Sloupský potok se propadá do podzemí ve Starých skalách u Sloupsko-šošůvských jeskyní. V hloubce 70–100 m vytváří Sloupský koridor, který je součástí systému Amatérské jeskyně. Bílá voda se ztrácí v ponorech Nové Rasovny. Po průtoku podzemními prostorami Holštejnské větve Amatérské jeskyně vzniká soutokem Bílé vody se Sloupským potokem Punkva. Ta protéká z velké části neznámými koryty až do propasti Macocha, odkud teče Punkevními jeskyněmi k vývěru. Převážná část systému Amatérské jeskyně je tvořena chodbami, kterými podzemní vody protékají jen za povodní. Na systém Amatérské jeskyně navazuje několik drobných toků, které se ztrácejí do podzemí v ponorech na Plánivách, v Jedlích, ve Vavřinci, v Suchdole apod. Průběh Amatérské jeskyně je na povrchu naznačen závrtovou řadou Cigánský závrt, Měšiny, Dolina, Městikáď, Hluboký apod. Na Malý Výtok v Punkevním žlebu je geneticky navázán další jeskynní systém, dnes ještě prakticky neznámý. Vzniká v ponorech ostrovských a vilémovických vod – potoků Lopače, Krasovského a Vilémovického. Jeskyně jsou známy pouze z ponorové a vývěrové oblasti, zejména v okolí Vilémovic na Harbešsko-vilémovické plošině a Malého Výtoku v Punkevním žlebu. Patří k nim např. Vilémovické propadání, Kajetánův závrt a Harbešská na Harbešsko-vilémovické plošině. V Ostrovském žlebu jsou to jeskyně Balcarka, propadání Lopače a propasťovitý systém Vintoky.

Střední část Moravského krasu odvodňují Křtinský potok a jeho přítok Jedovnický potok. Povodí má plochu 70 km2 a průměrný roční průtok 0,25 m3.s-1. Jedovnický potok vytváří druhý největší jeskynní systém Moravského krasu Rudické propadání – Býčí skála. Propadá se v ponoru Rudického propadání do hloubky cca 84 m a vymodeloval asi 13 km dlouhý jeskynní koridor. Podzemní tok je několika sifony propojen s jeskynní soustavou Býčí skály, blízko níž také vyvěrá. Na tento systém je napojeno několik přítoků, jejichž povrchové zdrojnice zatím nejsou známy.

Další jeskynní systém střední části Moravského krasu je vytvořen Křtinským potokem. Potok se propadá v řadě ponorů pod Křtinami, protéká spodními patry několika jeskyní, z nichž nejznámější je Výpustek, a vyvěrá v levé údolní stráni blízko jeskyně Býčí skála. Velká část tohoto systému je zatím neznámá, nejsou objasněny ani hydrografické a hydrologické vazby. Propojení systému Křtinského potoka se systémem Jedovnického podzemního roku nebylo prokázáno. Křtinský potok za vývěry protéká Josefovským údolím a v Adamově se vlévá do Svitavy.

Jižní část Moravského krasu je odvodňována Ochozským, Hádeckým a Hostěnickým potokem. Povodí má plochu 76 km2 s průměrným ročním průtokem 0,16 m3.s-1. Největším jeskynním systémem je Ochozská jeskyně, jejíž známá část je tvořena povodňovým patrem Hostěnického potoka. Aktivní podzemní tok protéká pouze spodním patrem jeskyně Netopýrky. Ponorné toky po cestě velmi složitou hydrografickou sítí vyvěrají jako potok Říčka ve dvou vývěrech.

Biologie krasu

V jeskyních Moravského krasu – ve srovnání s krasy jihoevropskými – žije poměrně málo jeskynních druhů, což je s největší pravděpodobností způsobeno vyhynutím mnoha jeskynních forem v dobách ledových.

K troglobiontům (pravým jeskynním živočichům) Moravského krasu řadíme především chvostoskoky (např. Arrhopalites bifidus, A. pygmaeus, A. ruseki, Schaefferia emucronata) a roztoče z čeledi pancířníků (Oribellopsis cavatica, Belba clavigera a Parasitus spelaeus). V této skupině chybí obratlovci.

K troglofilům (druhům, které s oblibou vyhledávají jeskyně, běžně se v nich vyskytují) můžeme zařadit řadu druhů z různých systematických skupin, např. žížalu Proctodrilus tuberculatus, roztoče Rhagidia reflexa, pavouka Meta menardi, chvostoskoka Folsonia litstneri, chrostíka Micropterna nycterobia (dospělec), střevlíkovitého brouka Trechoblemus micros a z obratlovců některé druhy netopýrů (vyjma stromových druhů). V blízkosti jeskynních vchodů často přezimují dospělci můry sklepní a píďalky vlnopásníka trnkového.

K trogloxenům řadíme druhy do jeskyní spadané, splavené nebo jiným způsobem zavlečené, které se sem dostaly náhodně. Jde především o různé druhy hmyzu.

Vývoj jeskynní zvířeny probíhá postupnou specializací po linii od trogloxenů k troglofilům a dále k troglobiontům. Troglobionti mají reliktní charakter. Poměrně málo druhů (chvostoskoci Arhopalites bifidus a A. pygmaeus) je původu třetihorního, většina pochází z dob ledových (např. chvostoskok Schaefferida emucronata), kdy se rozšířili do jeskyní.

Zvířena podzemních krasových vod není specifická, ale obývá obecně podzemní vody. Významnými stygobionty Moravského krasu a bezprostředního okolí jsou korýš blešivec karpatský (Niphargus tatrensis), prakroužkovec Troglochaetus beranecki, máloštětinatec Trichodrilus moravicus a především Bythonomus absoloni. Mezi stygofilní druhy řadíme většinu organismů z povrchových vod (roků), které pronikají do podzemních vod aktivně za nepříznivých podmínek (např. celá řada máloštětinatců). Stygoxeny jsou organismy, které se objevují v podzemních vodách jen výjimečně. V podmínkách Moravského krasu za stygoxeny považujeme především vodní larvy hmyzu (jepice, pošvatky, chrostíci, pakomáři, muchničky apod.), které se dostávají do jeskyní povrchovým tokem a v jeskyních postupně hynou.

K typickým obyvatelům pramenů a vývěrů Moravského krasu řadíme plže Bythinella austriaca, z jepic larvy druhu Torleya belgica, dále pošvatku Amphinemura triangularis, z chrostíků rod Rhyacophyla. Byl zde nalezen pakomár Syndiamesa branichii (vysokohorský druh, znám z Tater až 2200 m n. m.). Nejpočetnějšími bentickými druhy jsou blešivec potoční a jepice předjarní. Typické jsou druhy podhorských až horských potoků a říček (larvy jepic Bautis alpinus, B. lutkeri, Ecdyonurus venosus, larvy pošvatek Leuctra albida, chrostíci Philopotamus montanus, muchnička Odagmia monticola apod.).

Území Moravského krasu patří v naší republice společně s Českým krasem k nejlépe prozkoumaným územím z hlediska zimování výskytu netopýrů. Nejstarší údaje o netopýrech se objevují v pracích Kolenatiho již kolem poloviny 19. století a dále v pracech J. Wankla. Z přelomu 19. a 20. století máme údaje od K. Absolona. Systematický výzkum netopýrů Moravského krasu zahájil na konci 50. let 20. století J. Gaisler. Byl sledován dlouhodobý vývoj početnosti na jednotlivých lokalitách, faunistické údaje a pomocí kroužkování byla shromažďována data o věku netopýrů, přeletech, využívání různých úkrytů atd. Od začátku 70. let 20. století bylo ke sledování netopýrů poprvé na území Moravského krasu použito nárazových sítí. V 80. letech bylo sítí využito k odchytu netopýrů v portálech jeskyní, a tak byla sledována aktivita netopýrů v období mimo zimování. Správa CHKO Moravský kras v letech 1983–1992 zorganizovala a zajistila monitoring zimování v 37 jeskyních Moravského krasu (desetileté období). Další práce byly zaměřeny na sledování sezónní dynamiky četnosti celého roku. Práce byly zaměřeny na Kateřinskou jeskyni a Sloupsko-šošůvské jeskyně. Na území Moravského krasu bylo dosud zjištěno 21 druhů netopýrů, tedy všechny druhy jednoznačně prokázané z naší republiky. Při zimování bylo zaznamenáno 18 druhů netopýrů, ostatní druhy byly zjištěny odchytem do sítí.

Dlouhodobým monitoringem trvajícím 20 až 40 roků v několika jeskyních (Ochozská jeskyně, Býčí skála, Rudické propadání, Kateřinská jeskyně, Sloupsko-šošůvské jeskyně) bylo prokázáno zvyšování počtu zimujících netopýrů od začátku 80. let 20. století, které přetrvává dodnes.

Historie a současnost

Řada jeskyní Moravského krasu má význam paleontologický a archeologický. Zvláštností jsou nálezy pleistocenních obratlovců, zejména jeskynních medvědů (Ursus spelaeus). Světový význam mají archeologické nálezy mladokvartérních kultur, zejména rytiny na kostech z jeskyně Pekárny a kosterní pozůstatky neandrtálských lidí z jeskyní Kůlny a Švédův stůl.

Nejstarší jeskynní osídlení je řazeno do konce risského zalednění a trvalo téměř nepřetržitě v průběhu celého následujícího údobí paleolitu. Na území Moravského krasu leží také povrchové lokality (Dolina u Ostrova u Macochy a Kolíbky u Rudice, Mokrá u Brna). V rozmístění paleolitických i mnohem mladších sídel je zřetelně vidět vliv specifických podmínek krasové krajiny. Velká většina sídel je soustředěna v blízkosti ponorů či vývěrů a stálých toků (Kůlna, Kolíbky, Býčí skála, Barová, Pekárna, Švédův stůl apod.), zatímco mikroklimaticky příhodnější, avšak bezvodé úseky (Pustý žleb, krasové plošiny) jsou téměř neobývané. Z období paleolitu neznáme významnější zásahy člověka do krasové krajiny, snad kromě nezbytných úprav nejbližšího okolí sídlišť a povrchového sběru horninového materiálu k výrobě kamenných nástrojů. Situace se začíná měnit v neolitu s nástupem zemědělství. Poměrně málo úrodná krasová krajina je navštěvována pravděpodobně jen za nějakými zvláštními účely. Jde možná o úkryty v době ohrožení nebo o místa pro vykonávání náboženských obřadů. Také u těchto lokalit panuje zhruba stejná závislost rozmístění na podmínkách krasové krajiny jako v paleolitu. Méně úrodné a mělké půdy na krasových plošinách a především nedostatek povrchové vody byly hlavními důvody malého zájmu pravěkých zemědělců. Zakládání a rozvoj současných sídel na území Moravského krasu spadá především do 11.–14. století našeho letopočtu, přičemž největší rozmach nastal podle písemných záznamů ve 13. století. Je velmi pravděpodobné, že osady a města vznikaly na místě daleko starších sídel. Sídla se většinou soustřeďují v blízkosti ponorů nekrasových vod (Sloup, Holštejn, Ostrov u Macochy, Křtiny, Hostěnice, Suchdol aj.) na relativně zemědělsky úrodných nivních půdách údolních okrajových poljí. Na krasových plošinách vznikala sídla zejména v souvislosti s těžbou nerostných surovin (Rudice, Habrůvka, Babice nad Svitavou).

Poměrně vysoká hustota sídel s sebou v současné době nese některé problémy. Znečištěné vody se v ponorech, ležících mnohde přímo v obci nebo těsně pod obcí, ztrácejí do podzemí. Při průtoku krasovým systémem se kvalita vod zlepšuje. Některé podzemní toky jsou využívány jako zdroje pitné vody (např. zdroj Tipeček v Rudickém propadání, zdroj pro oblast Skalního Mlýna v jeskyni Štajgrova díra).

První intenzivní zemědělské využívání údolních niv spadá pravděpodobně do období 8.–9. století n. l., především jako zdroj obživy pro železářskou výrobu. Zúrodňování krasových plošin je vázáno na vznik stálých osad na přelomu 1. a 2. tisíciletí. K dalšímu zintenzivnění zemědělské výroby dochází na přelomu 17.–18. století s přílivem obyvatelstva a zakládáním nových vesnic.

Vážnou překážku v plynulém hospodaření, zejména na krasových plošinách, představovaly vždy závrty. Zavážení závrtů, zaorávání a jiné způsoby jejich likvidace byly aplikovány ještě v 70. letech 20. století.

Intenzifikace zemědělské výroby od poloviny 20. století spočívala mj. v přísunu průmyslových hnojiv. Ta jsou vyplavována z povrchových vrstev půdy a ve skapových vodách pronikají do jeskynních systémů. Obsah dusičnanů ve skapech pod zemědělskými pozemky může být v porovnání se skapy pod lesem až desetinásobný a chloridů až trojnásobný. Zatravnění ploch s nejintenzivnějšími průsaky bylo uskutečněno v letech 1987–1989 (dříve rozorané závrty a jejich okolí a zóny nad jeskynními systémy). Největší změny nastaly na Ostrovské plošině nad systémem Amatérské jeskyně.

Na krasových plošinách v současnosti mírně převládá orná půda. Významný zlom ve prospěch stabilních trvalých travních porostů nastal v roce 2003, kdy bylo 178 ha orné půdy zatravněno. Dalších 262 ha orné půdy bylo vyloučeno z pěstování plodin náročných na hnojení a pesticidy (kukuřice a okopaniny) a podíl obilovin byl snížen na max. 50 %. V rámci monitoringu jsou sledovány obsahy vybraných rozpuštěných látek, pH a vodivost ve skapových vodách v Holštejnské jeskyni. Od roku 2004 zemědělci realizují agroenvironmentální opatření (pěstování meziplodin, zatravnění orné půdy, osevní postup v ochranných zónách jeskyní a ošetřování travních porostů). Všechny uvedené kroky mají výrazný pozitivní vliv i na krasové jevy a zemědělskou krajinu Moravského krasu. Geologická rozmanitost území Moravského krasu umožňovala již od pravěku intenzivní využívání nerostného bohatství. Nahodilý povrchový sběr vedl k výrobě kamenných nástrojů, především rohovců z jurských pokryvů a ze zvětralin rudických vrstev. V době železné přibyly i sběry povrchových limonitických železných rud, které vznikaly díky specifickým geochemickým podmínkám na styku devonských vápenců a rudických vrstev. Tyto lokality jsou dnes téměř úplně vysbírány.

K prvnímu významnému zpracování železa v Moravském krasu došlo v mladším halštatu. Přímým dokladem hutnictví je Wanklův nález kovářské dílny v předsíni jeskyně Býčí skála. V době slovanské dochází ke značnému rozvoji železářství, které bylo prokázáno archeologickými nálezy starých hutí v okolí Rudice, Olomučan a Habrůvky. Jako nerostná surovina byla opět používána železná ruda rudických vrstev.

Tradiční těžba a zpracování železné rudy doznalo kvalitativního a kvantitativního skoku ve 2. polovině 18. a v 19. století, kdy bylo území Rudické a Babické plošiny intenzivně exploatováno především hlubinným způsobem. Hloubka šachet se pohybovala mezi 20–140 m. Těžba rud byla kvůli vyčerpání ložisek a nerentabilnost těžby ukončena v roce 1896. Od té doby jsou známy pouze povrchové a ojediněle i důlní těžby keramických a slévárenských jílů a písků. Těžařská činnost ve střední části Moravského krasu značně ovlivnila krajinu. V okolí Rudice dnes nalezneme pozůstatky šachet s odvaly (např. Panské boudy, Žegrov, Černé hlíny a jiné) a také u Babic nad Svitavou (Malá Macocha). Kromě velkých důlních a povrchových děl jsou zachovány tisíce drobných dobývek, pinek a odvalů zejména na Rudické plošině. V současné době je v provozu jámový lom Rudice – Seč určený k dobývání písků.

Významnou nerostnou surovinou Moravského krasu byly a dosud jsou vápence. V minulosti byly vápence těženy v malých lomových provozovnách, kde se místy využívalo i stěn přirozených krasových závrtů. V CHKO Moravský kras dnes v provozu zůstává lom Ochoz s výrobou drceného kameniva. Rozhodující těžba probíhá v lomu Mokrá mimo chráněnou krajinnou oblast.

Specifikem Moravského krasu byla průmyslová těžba jeskynních sedimentů. Sedimentární výplně jeskyní sloužily k těžbě písků (Býčí skála) a fosfátových hlín (výpustek, Drátenická a Jáchymka).

S využíváním jeskyní souvisejí i přeměny některých z nich v německé válečné zbrojní podniky za 2. světové války (Kůlna, Michalka, Býčí skála, Výpustek a Drátenická). K nejmladším a problematickým dějinám atraktivních jeskyní patří jejich zpřístupňování pro veřejnost.

Úpravy byly vyvolány rostoucím turistickým zájmem o Moravský kras a jeho podzemí již na přelomu 19. a 20. století. Vlastní zpřístupňovací práce až do poloviny 20. století přinášely vždy závažné negativní zásahy do podzemního reliéfu jeskyní, do mikroklimatických poměrů i do živých složek. V případě Moravského krasu se jedná o již provedená důlní díla – štoly, úpravy vodní plavby, změnu hydrografie podzemního toku Punkvy, přemisťování jeskynních sedimentů apod., které jsou bohužel nevratného charakteru. Tyto zásahy se nejvíce projevily při zpřístupňování Punkevních jeskyní, ale trvale poškodily všechny zpřístupněné jeskyně.

Turistický provoz přináší další poškozování, hlavně devastaci krápníkové výzdoby návštěvníky. V některých místech bylo na základě srovnání fotodokumentace z doby objevu jeskyně s dnešní dobou zjištěn až 75% úbytek krápníkové hmoty.

V současné době všechny veřejnosti přístupné jeskyně spravuje a provozuje Správa jeskyní České republiky. Ochrana značné části veřejnosti nepřístupných jeskyní v CHKO Moravský kras je zajištěna povolením a následnou kontrolou dodržování stanovených podmínek nad speleologickými pracovišti a zajištěním ochranářského dohledu nad jeskyněmi v konzervaci.

Speleologickému průzkumu a výzkumu se v Moravském krasu věnují amatérští jeskyňáři České speleologické společnosti. Dozor vykonává Správa Chráněné krajinné oblasti Moravský kras.

Vedle tradičních činností je dnes krasové území využíváno i novými způsoby. Jedním z nich je speleoterapie, jejíž rozvoj se v Moravském krasu datuje od roku 1975. Ročně se v jeskyních Sloupsko-šošůvských a Císařské léčí téměř 700 nemocných dětí. Jeskyně Michalka u Holštejna sloužila do roku 2004 pro dozrávání plísňových sýrů. Části zpřístupněných jeskyní jsou pro svoji vynikající akustiku občas využívány jako podzemní koncertní sály.

Území Moravského krasu je od roku 1956 vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí. Pro zcela výjimečné přírodní hodnoty je velká část území zařazena do sítě evropsky významných lokalit Natura 2000. V roce 2004 bylo území s ponory a vývěry řeky Punkvy, včetně probíhajících jeskynních systémů a nad nimi ležících pozemků, zapsáno do mezinárodní Ramsarské úmluvy o mokřadech pod názvem „Podzemní Punkva“.

Moravský kras se člení na krasové skupiny:
      K2301210 Pustý žleb
      K2301211 Suchý žleb
      K2301212 Ostrovská plošina
      K2301213 Harbešsko-vilémovická plošina
      K2301214 Lažánecký žleb
      K2301215 Rudická plošina
      K2301216 Křtinské a Josefovské údolí
      K2301217 Babická plošina
      K2301218 Povodí Říčky

V Moravském krasu je evidováno přibližně 1150 jeskyní. K největším patří systém Amatérské jeskyně s celkovou délkou kolem 50 km v severní části (Pustý žleb, Suchý žleb, Ostrovská plošina Harbešsko-Vilémovická plošina), systém Rudické propadání – Býčí skála s délkou okolo 13 km ve střední části (Lažánecký žleb, Rudická plošina, Křtinské a Josefovské údolí) a Ochozská jeskyně v jižní části (Babická plošina a Povodí Říčky) s délkou přibližně 2 km chodeb. V Moravském krasu se také nachází pět veřejnosti zpřístupněných jeskyní – Sloupsko-Šosůvské, Balcarka, Punkevní s propastí Macochou, Kateřinská a Výpustek.


BALÁK, I. (2009). Moravský kras, s. 393-510. In: HROMAS, J. (ed.) et al. Jeskyně. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno. 608 s. Chráněná území ČR, 14. ISBN 9788087051177; 978-80-86305-03-5.