Domů Štramberský kras

Štramberský kras

(krasová oblast K321 26)

Štramberský kras náleží do:

karsologické soustavy 300 Krasová a pseudokrasová území Západních Karpat a předhlubní
- karsologického celku 320 Krasová a pseudokrasová území Vnějších Západních Karpat
  - karsologické jednotky 321 Krasová a pseudokrasová území flyšového pásma Vnějších Západních Karpat

Štramberský kras tvoří ostrovy jurských a spodnokřídových vápenců ve Štramberské vrchovině v nejbližším okolí Štramberka a Kopřivnice. Vápence zde vystupují v tektonických útržcích (bradlech) v čele vnější skupiny příkrovů Západních Karpat, budovaných převážně flyšovými komplexy. Vápence náleží tzv. bašskému vývoji slezské jednotky (tithon – berrias). Převažuje štramberský vápenec (tithon, svrchní jura), vzniklý akumulací biogenního detritu z rozrušovaných korálových útesů v mělkém moři. Je masivní, petrograficky diferencovaný s proměnlivou texturou i barevností a značným množstvím fosilií, jeho pravá mocnost se odhaduje až na 500 m. Uvnitř i v těsném sousedství těles štramberského vápence se vyskytují litologicky odlišné horniny spodnokřídové: šedozelený až hnědočervený jemnozrnný olivetský vápenec s jílovitou příměsí tvoří výplň rozsedlin (neptunické žíly) uvnitř štramberského vápence, kopřivnický vápenec je slepencovitý až brekciovitý červenohnědý, rudohnědý a zelenavě šedě skvrnitý, složený výhradně z úlomků štramberského a olivetského vápence, plaňavské souvrství ze sedimentů podmořských skluzů (černošedé jílovce až slepence) a chlebovický slepenec s různě velkými bloky štramberského vápence, vzácně i olivetského a kopřivnického vápence a černošedých jílovců. Chlebovický slepenec nejčastěji vyplňuje paleokrasové dutiny. Okolí vápencových bradel tvoří flyšové horniny o různém stupni odolnosti.

Vápence vystupují v devíti samostatných ostrovech. Největšími a nejvýraznějšími jsou samostatný vrch Kotouč a Obecní skála (Skalka) se Zámeckým vrchem, vystupující z pískovcového masivu Bílé hory (557 m n. m.). Jsou denudačně obnaženy a tvoří výrazné dominanty kraje. Mezi nimi se nachází město Štramberk. Další vápencové výchozy tvoří:

Váňův (Čertův) kámen na jv. úbočí Bílé hory (útržek brekciovité facie štramberských vápenců, otevřený v letech 1880–1900 lomem),

útržek organogenního štramberského vápence v levém břehu Sedlnického potoka asi 0,5 km sz. od cementárny,

Raškova skála asi 300 m západně od kóty 588,5 m n. m. (Pískovna) jv. od Kopřivnice, 10–15 m vysoká skála místy organogenního, zčásti brekciovitého štramberského vápence,

výchoz na severním svahu Libhošťské hůrky, odkrytý v několika opuštěných lomech.

Krasový reliéf je vázán na malé plochy. Povrchové krasové jevy tvoří poměrně nedokonale vyvinuté obecné, studnovité a žlábkové škrapy, krasové prameny, selektivně vypreparované skalky na rozhraní vápenců a flyšových hornin (např. Jurův nebo Váňův kámen) nebo nevýrazné krasové deprese na plošině mezi jeskyní Šipka a Jurovým kamenem. Podzemní krasové jevy představují jednak fosilní, sedimenty zcela vyplněné jeskyně (např. v lomu Kotouč), jeskyně vyklizené (jeskyně v západním svahu Kotouče), fluviokrasové (jeskyně Šipka a dnes již neexistující Čertova díra), rozsedlinové (Slámova sluj) a propasti. Sekundární sintrové formy jsou díky nevýrazné cirkulaci podzemních vod poměrně vzácné a chudé, omezují se na výskyty nickamínku ve Slámově sluji a drobné krápníkové formy hlavně ve Slámově sluji a Šipce.

Vývoj Štramberského krasu není dosud zcela poznán. Přesto lze rozlišit jeho tři zřetelné fáze: spodnokřídovou, pravděpodobně svrchnoterciérní a současnou kvartérní. Spodnokřídové, pravděpodobně tropické krasovění dokládají zmíněné chlebovické vrstvy v depresích povrchu vápenců a výplních paleojeskyní (Houša 1976). Druhá fáze nastala po vypreparování vrcholků vápencových těles nad okolní flyšové horniny nejspíše již ve svrchním terciéru. Tehdejší paleotoky v mírně modelovaném reliéfu nově dosunutých flyšových příkrovů pronikaly do vápenců a vytvářely až několik set metrů dlouhé fluviokrasové jeskyně (Šipka, Čertova díra). Po následném snížení erozní báze nastala intenzivní denudace málo odolných flyšových hornin, paleoříčka Sedlnice (resp. její přítoky) opustila jeskynní prostory, obtekla vápencová tělesa a vytvořila své dnešní údolí zahloubené až 100 m pod tehdejší jeskynní horizont. Tím začala dodnes trvající nejmladší fáze střídavého vyplňování, evakuace (antropogenní) a řícení jeskynních prostor i vytváření drobných povrchových krasových forem. Rigidní vápence mezi plastickými flyšovými sedimenty začaly být také gravitačně namáhány a jejich rozsedáním vznikla např. Slámova sluj. Z této doby pochází v jeskyních hojné pozůstatky kvartérní fauny, včetně ostatků neandrtálského člověka.

Jeskyně u Štramberka jsou poprvé zmiňovány roku 1666 v edici člena Tovaryšstva Ježíšova M. Tannera (1630–1692), která je dnes nezvěstná (literární zpráva tohoto autora vyšla v knize „Hora Olivetská“, vydaná nakladatelstvím J. Schogla v Nise roku 1704). Další historická zpráva o štramberských kotoučských jeskyních je z roku 1723, ve které je jeskyně (patrně Čertova díra) popisována jako rozdělená na dvě kaple.

Štramberský kras je členěn na krasové skupiny:
     K321 26 10 Kras na Kotouči
     K321 26 11 Kras na Zámeckém vrchu
     K321 26 12 Kras na Obecní skále

Evidováno je asi 15 jeskyní. Nejvýznamnější jsou Slámova sluj, Šipka a Pouťová s délkami od v rozmezí cca 50–100 m.

ŠUTTA, V.; BAROŇ, I. (2009). Štramberský kras, s. 532-535. In: HROMAS, J. (ed.) et al. Jeskyně. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno. 608 s. Chráněná území ČR, 14. ISBN 9788087051177; 978-80-86305-03-5.