Kras u Ledče nad Sázavou

Náleží do karsologické soustavy 100 Českomoravská krasová a pseudokrasová území, karsologického celku 120 Krasová a pseudokrasové území moldanubika a středočeského plutonu, karsologické jednotky 123 Krasová a pseudokrasová území českomoravské jednotky, krasové oblasti K123 55 Kras povodí horní a střední Sázavy.

Na styku Želivské a Světelské pahorkatiny, v širším okolí Ledče nad Sázavou, vystupují po obou stranách hlubokých údolí Sázavy a Želivky i v přilehlé pahorkatině tělesa ledečských vápenců.

Krystalické vápence, často přecházející do dolomitických vápenců až dolomitů a erlanů, tvoří většinou pruhy a nepravidelná čočkovitá tělesa v mocných souvrstvích biotitických a silimaniticko-biotitických pararul až migmatitů. Popsáno je celkem deset navzájem izolovaných vápencových výskytů, z nichž nejrozsáhlejší jsou tělesa v západní části Ledče nad Sázavou a v okolí Kožlí, která dosahují délky až 1500 m při šířce až 300 m. Všechna jsou protažena ve směru JZ–SV a sledují tak základní strukturu moldanubických hornin této oblasti.

K hlavní fázi krasovění zde došlo patrně při zahlubování řek Sázavy a Želivky. Dnes známé jeskyně jsou v horních částech údolních zářezů 15–30 m nade dnem údolí. Vznikly většinou na plochách břidličnatosti a podél tektonických poruch, převážně korozním působením vod z krystalinika. Omezeny jsou vždy jen na rozsah vápencového tělesa a drenují tak lokálně vody okolního nekrasového prostředí. O hlubším oběhu krasových vod vápencovými polohami, které nevystupují na povrch, svědčí řada občasných vývěrů v údolí Sázavy u Ledče, které reagují na vyšší vodní stavy švihovské nádrže na Želivce, vzdálené odtud 4–5 km jz. Z významnějších povrchových krasových jevů se zachovaly pouze přirozené výchozy krystalických vápenců v údolí Olešenského potoka, vytvářející v této oblasti ojedinělé škrapové pole. Závrtové deprese a krasové vývěry jsou již bohužel stejně jako některé jeskyně zavezeny.

Podrobný výzkum jeskyní této oblasti provedli členové Krasové sekce SNM v Praze v letech 1964–1967 v souvislosti s přípravou stavby vodárenské nádrže na Želivce u Švihova. Již dříve se však jeskyněmi zabýval V. Homola v roce 1941, O. Ondroušek v roce 1942 a další. Poslední zhodnocení bylo uskutečněno v rámci přírodovědného výzkumu „ledečských vápenců“ v roce 1991. Dnes jsou z pěti známých jeskyní přístupné pouze tři. Vchod jeskyně Na Hůrce je zavezen a jeskyně Čertovy díry je z velké části zatopena vodním dílem Švihov.

K největším jeskyním této oblasti se řadí Na Hůrce, Čertovy díry a Pod Šeptouchem.

OUHRABKA, V.; MLEJNEK, R.; KREJČA, F. (2009). Kras povodí horní a střední Sázavy, s. 254-255. In: HROMAS, J. (ed.) et al. Jeskyně. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno. 608 s. Chráněná území ČR, 14. ISBN 9788087051177; 978-80-86305-03-5.

---