Domů Kras u Prachovic a Vápenného Podola

Kras u Prachovic a Vápenného Podola

(krasová skupina K123 40 10)

Kras u Prachovic a Vápenného Podola náleží do:

karsologické soustavy 100 Českomoravská krasová a pseudokrasová území
- karsologického celku 120 Krasová a pseudokrasová území moldanubika a středočeského plutonu
  - karsologické jednotky 123 Krasová a pseudokrasová území českomoravské jednotky
    - krasové oblasti K123 40 Kras Železných hor

V Železných horách, v západní části Kameničské vrchoviny jižně od Heřmanova Městce, uprostřed geologické jednotky chrudimského paleozoika, vystupují poměrně mocná tělesa vápenců s četnými krasovými jevy a jeskyněmi.

Chrudimské paleozoikum je komplexem sedimentárních a zčásti i vulkanických hornin ordovického až devonského stáří a je v podstatě sv. pokračováním barrandienského staršího paleozoika. Oproti němu je však velmi slabě epizonálně metamorfováno a to mimo jiné i vlivem sousedního železnohorského plutonu. Je také intenzivněji zvrásněno. Jeho souvrství začíná ordovickými fylitickými břidlicemi, na které nasedají břidlice grafitické, posléze silurské bitumenní vápence a sedimentaci zakončují vápence devonu. Souvrství silurských karbonátů je na bázi odděleno od podložních ordovických břidlic tenkou polohou šedých až šedočerných křemenců a křemitých drob. Celý komplex je zvrásněn do vápenopodolské synklinály s osou východ–západ, která je překocena k jihu. Na severu navazuje na synklinálu přeloučskou, která mezi Chrudimí, Heřmanovým Městcem a Přeloučí zapadá již pod platformní sedimenty české křídové pánve. Na jihu je jižní křídlo vápenopodolské synklinály v přímém kontaktu s křižanovickými žulami železnohorského plutonu.

V jádru vápenopodolské synklinály vystupuje mezi obcemi Prachovice a Vápenný Podol souvrství vápenců: tmavošedé středně krystalické vápence (stratigrafický ekvivalent vápenců budňanských barrandienského siluru), na které nasedají šedobílé až bílo šedé masivní krystalické vápence s ojedinělými rohovci a ložními žilami diabasů (ekvivalent vápenců lochkovských barrandienského spodního devonu). Vápencové těleso je protažené východozápadním směrem, vystupuje na ploše přibližně 3,5 × 0,5 km a buduje zejména oblý hřbet a svah severně od hřbetu Bučiny (606 m n. m.), mezi údolími Prachovického a Podolského potoka, které odtud odtékají k severu. Zhruba uprostřed vápenců, mezi údolími obou potoků, leží ještě výše položené, taktéž k severu spadající, ale jen občasně protékané údolí. Všechna údolí jsou založena na příčných dislokacích, kolmých na směr vápencového tělesa. Jejich toky napájí voda z nekrasového území jižně od Vápenného Podola a Prachovic, současně však drenují i krasové vody vápenců.

Povrch vápenců kryjí zvětraliny, přírodní skalní výchozy jsou již od historických dob značně narušeny množstvím kamenolomů (v evidenci jich bývalo 19). Dnes je reliéf celého vápencového tělesa mezi Prachovicemi a Vápenným·Podolem výrazně pozměněn zejména Prachovickým velkolomem: západní část masivu u Prachovic je z velké části již odtěžena, východní část hřbetu nad Vápenným Podolem pohřbena pod mohutným odvalem. Vápence, které vycházely a byly dříve těženy přímo v centru Vápenného Podola, dnes vystupují již jen v torzu skalky u kostela. Přesto, že se na původním reliéfu území vyskytovaly povrchové krasové jevy, zejména škrapové skalky, závrty, ponory i vývěry, byly všechny dosud popsané jeskyně odkryty výhradně v lomech. Výjimku může tvořit snad jen v historických materiálech zmiňovaná „Poutní jeskyně nad Vápenným Podolem“, kterou však dnes nelze identifikovat.

Torzo krasového reliéfu s povrchovými krasovými jevy se zachovalo jen ve střední části území v okolí bývalé osady Boukalka. Na jižním okraji vápenců se do suchého, k sseveru ukloněného údolí noří vody přitékající od vrchu Bučiny, aby na severním okraji vápenců do stejného údolí opět vyvěraly, dotovány navíc vodami ze staré průzkumné štoly, která prochází napříč vápencovým ložiskem a podchycuje část jeho podzemních vod.

Historické lomy a lůmky, z nichž je dnes většina již odtěžena, i současný velkolom odkryly výrazné a hluboké geologické varhany i řadu krasových kapes. Vyplněny jsou převážně rudými a rezavými jílovitými sedimenty, často se zemitými a železitými sintry. Z jeskyní se dodnes zachovala jen malá, avšak reprezentativní část. Jeskyně, otevřené občas velkolomem, jsou po záchranné dokumentaci členů České speleologické společnosti odtěženy.

Všechny jeskyně jsou vázány většinou na strmé příčné tektonické poruchy směrů cca S–J a jejich křížení s vrstevními spárami, příp. dislokacemi směrnými. Podle jejich dispozice, morfologie i dochovaných výplní lze vymezit tři skupiny:

hydrografický systém suchého údolí Boukalky v centrální část i vápencového masivu provází starými lomy odkrytá torza většinou kanálovitých dutin s erozními znaky a se zbytky fluviálních sedimentů a sintrů,

hluboké polohy zápdní části masivu, odkrývané spodními etážemi prachovického velkolomu, prostupují rourovité kanály a dutiny se stěnami pokrytými hrubě krystalickými povlaky kalcitu se skalenoedry a klencovými cvočkovci a doprovodné minerály,

jeskyně ve východní, podolské, části oblasti mají největší a nejčlenitější prostory a naznačují příslušnost k patrně odlišnému hydrografickému systému, prostupujícímu výchondí část vápencového tělesa (jeskyně Páterova a Podolská). Mají výrazné korozní znaky, zvlášť efektně působ í místy v jejich stěnách vypreparované zvrásněné vložky břidlic, ve větších prostorách se výrazně projevilo i řícení.

Nejstarší zpráva o krasových jevech je od J. A. Weitha z roku 1725, v níž autor popisuje zajímavý pramen vytékající z jeskyně. V roce 1808 se místní farář Springer zmiňuje o dvou velkých pekárnovitých jeskyních, které byly roku 1902 zasypány. Po roce 1900 věnoval pozornost hojným nálezům pleistocenní fauny J. N. Woldřich. Později popsali některé jeskyně V. Homola, J. Kukla, F. Králík, F. Skřivánek a J. Hromas, aktuální průzkumy a dokumentaci zde provádí ZO ČSS 5–05 Trias.

Z větších jeskyní se do současnosti zachovaly pouze Podolská a Páterova. Kdysi byly odkryty těžbou v jámovém lomu č. 15 západně od Vápenného Podola, který však byl ke konci 20. století spolu s okolím pohřben hluboko pod odvaly z Prachovického velkolomu. Přístup do nich však zůstal zachován.

K nejvýznamnějším krasovým jeskyním se řadí především Páterova a Podolská s délkou kolem 200 m a hloubkou do 30 m.

SVOBODA, K.; MLEJNEK, R. (2009). Kras Železných hor, s. 251-254. In: HROMAS, J. (ed.) et al. Jeskyně. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno. 608 s. Chráněná území ČR, 14. ISBN 9788087051177; 978-80-86305-03-5.