J. Hromas: Jeskyně - ochrana kontra využívání
Historie
Již od dob prvních sofistikovaných kroků k ochraně přírody, někdy ke konci 19. století, vyvstala mezi jinými také otázka vztahu k jeskyním. Nejednalo se ještě o komplexní pojetí ochrany krasu jako mimořádného ekosystému, šlo "pouze" o jeskyně jako takové. Bylo jasné, že na rozdíl od zásahů do živé přírody je poškození jeskyní ve většině případů naprosto nevratné. A tak začala dodnes trvající diskuze o rovnováze mezi objevitelským průzkumem, výzkumem a zpřístupňováním jeskyní na straně jedné a ochranou, zakonzervováním jeskyní na straně druhé. Jak objevitelský průzkum, zejména jeho tvrdé prolongační metody, tak i výzkum (geologické sondáže, paleontologické a archeologické výkopy), jsou nesporně negativními zásahy do dochovaného stavu jeskynních prostor, často trvalého charakteru. Nejtvrdším zásahem je zpřístupnění jeskyní veřejnosti, o likvidaci jeskyní v podobě těžby jejich výplní (fosfátové hlíny) či přestavbou na podzemní sklady a továrny, ani nemluvě. Přitom i tyto aktivity jsou nesporně také v zájmu poznávání a pokroku.
Přitom četné stopy po dlouhodobém působení našich předků v jeskyních mají dnes zcela mimořádný a ničím nenahraditelný význam pro poznání našeho rodu, života, kultury i historie. Dochovaného stavu jeskyní se zpravidla příliš nedotkly. Jednalo se převážně jen o užívání vstupních prostor jeskynních systémů nebo "bezvýznamných" slují. Většinou až v 19. století podnítily romantické touhy snahu o odkrývání a zpřístupňování hlubších, efektnějších partií přitažlivého podzemí. Primitivní metody a technické prostředky prvních explorátorů ještě příliš jeskyně nepoznamenaly. Zato zájem prvních "turistů" se jich leckde výrazně dotkl. Organizované i neorganizované návštěvy často velmi dobrodružných skupin, doprovázené vedlejšími výdělky z prodeje krápníků nebo kostí, si vynutily první zásahy úřadů. Asi nejlépe to dokládá historie Sloupských jeskyní v Moravském krasu.
S prvými pravidly, snažícími se o ochranu jeskyní, začalo na přelomu 19. a 20. století také období zájmu o odkrývání dosud neznámých jeskynních systémů a jejich zpřístupňování veřejnosti ve jménu komerce. Nedostatek poznatků přitom často vyvažovalo nasazení techniky, od badatelské až po nelítostně tvrdou hornickou. Možná by se tak nestalo, nebýt aktivit profesora Karla Absolona. Tato rozporuplná osobnost přírodovědy, archeologie a speleologie se zasloužila o objevy v řadě jeskyní Moravského krasu. , zejména o slavný objev a zpřístupnění Punkevních jeskyní a dna Macochy. Průkopnicky k tomu využil tehdy nejmodernějších technických prostředků. Do vyhledávání jeskyní zapojil geofyzikální přístroje, do průzkumu telefony, nafukovací čluny, výkonná čerpadla, pneumatická sbíjecí kladiva a vrtačky, potápěče, vojáky, střelmistry... Do Macochy svým dělníkům instaloval gigantický ocelový žebř. Akce Absolona nabyly skutečné velkorysosti a velké byly i výsledky a důsledky. Stal se vzorem pro mnohé následovníky, bohužel. Po celém Československu pak byly hledány a zpřístupňovány jeskyně, spolupracovníci pana profesora byli zváni na radu na mnoho krasových lokalit.
Málo se ví, že i Absolon měl svůj vzor, který důsledně následoval. Otec francouzské speleologie É. A. Martel totiž pár let před Absolonem, se stejnou technikou i důsledností, úspěšně pronikal chodbami a sifony podzemní říčky pod mohutnou francouzskou "Macochou", propastí Padirac. Jistě proto byl také prvním významným hostem, který prošel na dno moravské Macochy suchou cestou 3. dubna 1914.
Absolonovy zásahy do jeskyní jsou z dnešního pohledu za hranicí akceptovatelnosti. Prostřílením stropů v řečišti Punkvy, zasypáním hlubokých sifonů i proražením odvodňovacího tunelu, výrazně zasáhl do přirozené konfigurace jeskyní a pozměnil jejich hydrologický systém. Laik většinou nepozná, že atraktivní plavba podzemní Punkvou se odehrává z valné části uměle vyraženým kanálem. A proto jsme dnes vděčni náhodě, která zabránila Absolonovi proniknout z šachtice v závrtu Městikáď do našeho nejdelšího jeskynního systému - Amatérské jeskyně. Možná i tu by změnil k nepoznání.
Absolonův vzor poznamenal vyhledávání, průzkumy a zpřístupňování jeskyní na dalších padesát let. S odstupem doby se jeví, že nad opatrným a pečlivým zvažováním všech zásahů do citlivého organizmu podzemních dutin tehdy často převládala tvrdá útočná snaha objevitelů, opřená o vymoženosti hornické techniky. Výsledkem jsou jeskynní prostory zpřístupněné za cenu velmi hrubých zásahů, s bezohlednými průrazy krápníkovými partiemi, s prostorami zasypanými a založenými výkopem a rubaninou. Patrná je snaha zpřístupnit co největšímu počtu návštěvníků každý kout jeskyně pohodlnými, rozměrnými schodišti a betonovými plochami ve světle silných elektrických reflektorů. Tak se k již zpřístupněným jeskyním Chýnovské, Sloupsko-šošůvským a Na Špičáku v průběhu "krátkých" sedmdesáti let 20. století postupně přidaly jeskyně Punkevní, Kateřinská, Mladečské, Zbrašovské, Balcarka, Císařská, Javoříčské, Na Pomezí, Koněpruské, Na Turoldu a Bozkovské.
I když některé z nejvýznamnějších jeskyní byly již formálně chráněny různými právními nástroji (např. Chýnovská, Na Turoldu, Mladečské nebo Javoříčské), teprve první zákon o ochraně přírody - zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, vnesl pravidla do nakládání s jeskyněmi. Většina jeskyní našla ochranu v postupně ministerstvem (tehdy Ministerstvem školství a kultury ) vyhlašovaných chráněných území nebo jednotlivě jako chráněné přírodní výtvory. Pouze ministerstvo také udělovalo výjimky z jejich ochranných podmínek. Řešení problémů však komplikovala mj. zákonná povinnost "dohody s úřady a orgány", tj. nejen s ostatními ministerstvy, ale i s tehdejšími krajskými, okresními a místními národními výbory. Přitom exploatace zpřístupněných jeskyní, plně podřízená potřebám "poskytnout pracujícím dostatek zábavy a rekreace", byla svěřena státním organizacím turistického ruchu, později kulturním organizacím okresních a krajských národních výborů. V zájmu jejich ochrany bylo alespoň metodické řízení, posudková a znalecká činnost v otázkách jeskyní uloženo Státnímu ústavu památkové péče a ochrany přírody, který měl v krajích za partnery Krajská střediska (pracoviště KNV) se správami nově vyhlašovaných chráněných krajinných oblastí.
Mimořádná pozornost byla věnována druhé naší chráněné krajinné oblasti - Moravský kras, vyhlášené roku 1956. Výjimečnost zdejších jeskyní byla podtržena zřízením Krasové komise při vědecké základně (později při Geografickém ústavu) Československé akademie věd v Brně. Tento poradní orgán, složený z předních odborných a vědeckých pracovníků, zabývajících se karsologií, speleologiií a ochranou přírody, sice příliš neovlivnil exploataci tehdy až bezohledně frekventovaných zpřístupněných jeskyní, dokázal však koordinovat výzkum a průzkum, ovlivnit působení řady skupin amatérských speleologů a jejich spolupráci s odborníky, a spolupůsobil při tvorbě územních plánů a zásadních dokumentů.
Snahami o zpřísnění ochrany a šetrnější nakládání se zpřístupněnými jeskyněmi otřásl v roce 1972 nový zákon č. 24/1972 Sb., o organizaci a o rozšíření dozoru státní báňské správy. Zavedl dozor báňských úřadů nad bezpečností práce a provozu při zpřístupňování přírodních jeskyní a při jejich udržování v bezpečném stavu. Trvalo několik roků, než si báňští inspektoři, vychovaní v podmínkách hlubokých důlních děl, po řadě jednání, konferencí a odborných exkurzí, zvykli vnímat odlišné poměry přírodních jeskyní a přijali za svou i nezbytnost ochrany tohoto podzemního prostředí. Předcházela tomu řada jejich nekompromisních zákazů, požadavků na budování výztuží, podpěrných sloupů, ochranných zdí nebo záchranných a větracích štol a komínů ve zpřístupněných jeskyních. Z příkazu báňských úřadů byl v sedmdesátých letech ve většině zpřístupněných jeskyní založen systém jednoduchého sledování poruch a trhlin ve stěnách, stropech a závalech pomocí kontrolních sklíček. Zprvu to bylo vnímáno jako znešvaření jeskyní, po čtyřiceti letech se stalo užitečným svědectvím o trvalém bezpečném stavu podzemních prostor. Zabránilo to zbytečnému preventivnímu odstraňování podezřelých kamenů a skalních bloků, což by v některých jeskyních byl opravdu hrubý zásah. Náročné též bylo prosadit, aby zákonný termín "zpřístupňování přírodních jeskyní" se vztahoval na zpřístupňování jeskyní pro veřejnost, nikoli na otvírku jeskyně pro průzkum či speleologické aktivity. Dnes jsou již pracovníci báňských úřadů vítanými partnery správců jeskyní a spolupráce s nimi směřuje nejen k zajištění bezpečnosti pracovníků, ale zejména návštěvníků jeskyní.
Význam jeskyní a vážnost jejich ochrany a péče o ně výrazně podtrhl 6. mezinárodní speleologický kongres, konaný pod záštitou ministerstva kultury v Olomouci v roce 1973. Zájem více než tisíce jeho účastníků z celého světa o kras a jeskyně v Československu a jejich odborná stanoviska pozitivně ovlivnila i kompetentní orgány. K organizaci kongresových akcí se tehdy poprvé spojili amatérští i profesionální jeskyňáři, provozovatelé jeskyní, ochránci přírody a vědecké instituce. Tato spolupráce i poznatky z kongresu vytvořily nové podmínky pro průzkum, výzkum, využívání a ochranu krasu a jeskyní. Při Mezinárodní speleologické unii byla ustavena komise pro ochranu a využívání jeskyní, v Československu vznikl Československý speleologický koordinační výbor, úřady akceptovaly založení České speleologické společnosti (ČSS). Toto občanské sdružení amatérských i profesionálních badatelů, příznivců a zájemců o kras a jeskyně, sloučilo v roce 1978 dosavadní jeskyňářské skupiny a stalo se jednotným partnerem odborných institucí i pracovišť státní ochrany přírody. Vzniklo, a několik prvních let působilo, v gesci Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP) a do úkolů ochrany přírody tak přímo zainteresovalo mnoho z více než tisíce svých členů. Bylo to obzvláště užitečné, neboť v té době probíhaly intenzívní speleologické aktivity mj. i v největších jeskynních systémech republiky v Amatérské jeskyni a v systému Rudické propadání - Býčí skála. Státní ochrana přírody dostala pod kontrolu do té doby chaotický průzkum jeskyní v rámci celé republiky, na základě udělovaných výjimek ze zákona dostávaly konkrétní jeskynní lokality pod patronát základní organizace ČSS. Vchody významnějších jeskyní byly opatřovány bezpečnými uzávěry a ze speleologických prací byla shromažďována dokumentace. ČSS k tomu zajišťovala odborné vzdělávání svých členů a k řešení specifických úkolů zřizovala komise odborníků (od vědy, výchovy a techniky až po bezpečnost a záchranářství). Již od kongresu v roce 1973 působili čeští odborníci aktivně i v orgánech Mezinárodní speleologické unie (UIS). Aktivity ČSS pozvolna nahradily i postupně zanikající profesionální speleologické skupiny, které působily při některých správách jeskyní (Podnik Moravský kras, Vlastivědný ústav Olomouc) a Geografickém ústavu ČSAV Brno a vedle vyhledávání a odkrývání jeskyní prováděly i jejich odbornou dokumentaci a výzkum.
Příslušná pracoviště státní ochrany přírody zintenzívnila ochranu krasu a jeskyní a "přitvrdila" i při prosazování záchrany jeskyní nově odkrývaných při těžbě vápenců. Obavy z přibývajících negativních dopadů na dochovaný stav zpřístupněných jeskyní a očividné snahy o podřízení většiny jejich úprav převážně jen dalšímu turistickému využívání, přiměly Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v roce 1986 k prosazení úkolu nazvaného "Prověrka zpřístupněných jeskyní v ČSR" s proklamovaným cílem "sjednocení přístupů a zvýšení účinnosti vlivu orgánů státní ochrany přírody na ochranu zpřístupněných jeskyní v ČSR, zlepšení stavu a provozu těchto objektů v souladu s jejich významem, posláním a cíli jejich ochrany". Pracovní skupina (tzv. ústřední prověrková komise), ve které působili pracovníci ochrany přírody, nezávislí odborníci i zástupci provozovatelů jeskyní, v průběhu dvou let podrobila zevrubné revizi všech 12 tehdy zpřístupněných jeskyní. Shromáždění a ověření podrobných údajů a odpovědí na 71 zásadních otázek, týkajících se stavu, ochrany a provozu jeskyní, zpřístupněných i nezpřístupněných částí podzemních systémů, vedlo ke shrnutí do 7 hodnotících kapitol s návrhy na příslušná opatření. Výsledky prověrky se staly skutečným podkladem pro další nakládání s jeskyněmi, pro tvorbu programových a plánovacích dokumentů a jsou dodnes vodítkem pro jejich management.
Pro řešení konkrétních případů poškozování jeskyní, zejména poškozování jejich krápníkových útvarů a stěn návštěvníky, vypracoval Státní ústav památkové péče a ochrany přírody ve spolupráci se slovenskými partnery jednotný "sazebník hodnot" různých typů krápníkové výzdoby i forem poškození jeskyní. Z titulu soudně znaleckého pracoviště jej používal pro jednotné vydávání znaleckých posudků. Zejména široce medializovaný případ poškození krápníků v Punkevních jeskyních, pravomocně potrestaný dokonce odnětím svobody, se stal i vážným preventivním varováním. Sazebník byl používán až do přijetí nového zákona o ochraně přírody v roce 1992.
Ve stejném období již také Státní ústav památkové péče ochrany přírody organizoval pravidelné porady a odborná setkání správců jeskyní, pracovníků ochrany přírody, státní báňské správy i České speleologické společnosti ke všem odborným otázkám ochrany a využívání jeskyní. Postupně se tak sbližovaly nejen názory na nové přístupy k využívání jeskyní, způsoby jejich otvírky, průzkumu, dokumentace, ochrany a využívání, ale i představy o vhodnější organizaci správ jeskyní. Vznikl návrh, aby podle osvědčeného vzoru Správy Slovenských jaskýň, vznikla i v České republice jednotná organizace spravující a provozující jeskyně. Návrh, předkládaný Ministerstvem kultury ČSR, tehdejším gestorem ochrany přírody a podporovaný Vládním výborem pro cestovní ruch, již však nebyl realizován.
Všechny tyto aktivity vytvořily podmínky, aby po vzniku rezortu životního prostředí v roce 1990 mohl nově zřízený Český ústav ochrany přírody, v souladu s tzv. delimitačním zákonem, začlenit do své organizační struktury od roku 1991 také všechny dosavadní správy zpřístupněných jeskyní již jako plnohodnotnou součást nové organizace státní ochrany přírody, vycházející z nových přístupů k ochraně, správě a využívání jeskyní. O rok později je podepřel zcela nově formulovaný zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V této organizační struktuře a následně v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR působily správy jeskyní až do dubna 2006, kdy byla rozhodnutím ministra životního prostředí zřízena samostatná příspěvková organizace Správa jeskyní České republiky.
Literatura:
Hromas J. (1972): Jeskyně - současná problematika jejich ochrany a využití. Ochrana přírody, 27 (10): 225 - 232, Praha
Hromas J. (1989): Zpřístupňování jeskyní, jejich provoz, údržba a ochrana. Československý kras, 40: 99 - 110, Academia, Praha
Hromas J. (1993): Protection of Karst and Caves in the Czech Republic under the new Act. Paper for the XI. International Congress of Speleology, 1 - 5, Being
Hromas J. (2005): Ochrana jeskyní po novele zákona č.114/1992 Sb. a nové povinnosti jejich dokumentace při geologickém průzkumu a těžbě nerostů . Ochrana přírody, 60 (4): 124 - 126, Praha